vrátil se konečně domů, a spatřil opět svou nuznou chatrč, ženu na prahu a před ní rozbité koryto.
Látku této pohádky dostal Puškin nepochybně od Dalja, se kterým se úže spřátelil, když tento vydal r. 1832 pod pseudonymem Kozáka Luganského »Ruské pohádky«, pohádky s polovice lidovým, s polovice literárním jazykem zpracované.
Veliký básník se sblížil s tímto znalcem ruského lidu tím snadněji, že oba poutal stejný zájem na lidové literatuře, jmenovitě na pohádkách a písních lidových. Puškin věnoval zmíněnou pohádku Daljovi se zvláštním přípisem »Tvoje z Tvých! Pohádkáři kozáku Luganskému pohádkář Alexandr Puškin.« Někteří vykládali slova Puškinova v ten smysl, jakoby ji byl básník složil pod vlivem »ruských pohádek« Daljových. Ale to jest vývod zajisté nesprávný: svou velikou lásku k ruským pohádkám projevil Puškin již dávno před tím, znamenitým prologem k »Ruslanu a Ludmile« r. 1828 sbásněným, a některými před Daljovou knihou sbásněnými, třebas méně zdařilými pohádkami. Ze slov Puškinových možno souditi jen to, že látku pohádky této dostal od Dalja.[1] Puškin v dětských svých letech ssál do sebe ducha pohádek lidových z úst své kojné, zvěčněné jím Ariny Rodionovny; vychování však domácí i školské vliv ten úplně téměř setřelo s duše básníkovy, a později teprve ožila v básníkovi tato láska k písním i pohádkám, když jako mladý muž již býval na rodném statku, v Michajlovském, v Pskovské gub., a tu s kojnou svou starou opětně se stýkal: odtud píše ku př. r. 1824 bratru svému »večer poslouchám pohádky a doplňuji tím nedostatky prokletého svého vychování. Jaká to rozkoš pohádky! každá jest básní!…« Puškin opět se sblížil s nezkaleným duchem národním, s netajenou rozkoší vnímal projevy duše lidové a vnikal do tajů ryzího jazyka národa. Pod tímto vlivem sbásnil některé látky pohádkové, ale všecky až na tuto jedinou formou západoevropskou, zapisoval si pohádky a sestavil pozoruhodný sborník písní lidových dle svědectví znamenitého sběratele ruských písní národních P. Kirějevského. Pohádky Puškinem sbásněné nedošly pochvaly u ruské kritiky: již Nadeždin, jmenovitě pak Bělinskij dosti ostře je odsoudili. Jen »pohádku o rybáři a rybce« vyloučil Bělinskij: v ní dle mínění tohoto kritika lidu přináležela jen myšlenka, avšak celé vypravování básníkovi. [2] Znamenitý kritik zde se však zmýlil: Puškinem sbásněná pohádka srovnává se s lidovými versemi až do podrobností, jak hned ukážeme. Jiná pak stránka, vnější forma totiž, není ani v této pohádce národní, ruská: užil v ní básník rozměru připomínajícího formu písní srbských, jež poznal ze sbírky Vuka St. Karadžiće, formy tedy
- ↑ Leonid Majkov: Историко-литературные очерки 1895, str. 253 v článku »Пушкинъ и Даль«, vytištěném nejdříve v časopise »Русскій Вѣстникъ«, 1890 č. 10.
- ↑ A. Pypin: »Исторія русской этнографіи«, I., str. 404.
