44
těchto pak měli ještě zvláštní osoby, které povzbuzovaly vypravovatele k pokračování, když tento někdy vázl. V těchto kruzích žily vlastně tradice národní. Ke konci XVII. v. se pohádky pak zapisovaly, přepisy jmenovitě znárodnělých románků-povídek cizích, jako o Bově kralevici, o Jeru-slanovi, o Mageloně (Петръ-Златые ключи od pol. XVIII. v. na trzích moskevských se prodávaly. Brzy potom začali se také již tiskem vy-dávati ovšem ve zpracování dle tehdejšího vkusu literárního.[1] Vypravovatele, pohádkáři tito šířili pak nejrůznější látky mezi širšími vrstvami obecného lidu, obvcselujíce a bavíce lid o různých příležitostech, zvláště o výročních trzích. Jich prostřednictvím valnou měrou pronikaly pohádky východní i západní do nejširších vrstev lidu ruského. Z vyšších vrstev pak přirozeně tito vypravovatelé mizeli, čím více rostla literatura tištěná, znalost písma a vůbec vzdělání. Prostá pohádka, jak říkáme, národní, uchýlila se pod střechu chat selských. Posud pak jsou to celkem stejně jako v starších dobách určité osobnosti, nadané nadobyčejnou pamětí a obrazotvorností bujnou, které jsou nositeli tradic národních. Jest to ku př. zajisté velmi významné, že Sadovnikov, sběratel pohádek a podání ve východoruském kraji Samarském, vypsal přes polovici všech sebraných tradic, 65 z 124, z úst jediného vypravovatele (u některých čísel není ani vypravovatel zaznamenán). Bohužel, nebyl ještě obracen náležitý zřetel na ty jednotlivce a kruhy, ve kterých vlastně jen žijí tradice národní. Pro otázku o šíření tradic národních, o jich osudech v životě národním, mělo by to nemalý význam.
Shody mezi tradicemi všech téměř národů všech téměř částí světa vysvětlovány byly tedy společnými základy mythologickými u všech národů indoevropských zděděnými z pravlasti, neb společnými základy všelidskými z dob dětství, nekulturnosti, aneb konečně stěhováním a přejímáním hotových látek neb i pouhých motivů od národa k národu, od pokolení k pokolení. Zdálo by se snad na pohled, že tyto různé theorie, mythologická či arská, anthropologická a migrační, vášnivě proti sobě bojující, vzájemně se potírají, jedna druhou vylučují. Než není tomu tak. Stojíme sice rozhodně na. stanovisku theorie migrační, ale nechceme od-pírati ani theorii mythologické ani theorii anthropologické naprosto všecku oprávněnost, než přiznáváme jim, že mohou platně přispívati k řešení otázky o původu a vzniku našich tradic lidových ovšem jen v jistých mezích. Již Max Müller, horlivý tento obhájce theorie mythologické nemohl se uzavírati závažnosti vývodů Benfeyových. Stěhování pohádek a bájek z Indie do Evropy považuje za historický fakt,[2] vedle toho stále shledával v tradicích indoevrop. národů nepopiratelné sledy pradávných názorů a představ bájeslovných, rozeznával tedy dva různé
