43
jako jiní badatelé opírá se názoru, že máme vznik pohádek připisovati geniаlní činnosti jediného jen národa. Všickni pak zajisté s ním považují pohádky za společný majetek všeho více méně ciyilisovaného světa dobytý společnou prací a následkem toho za předmět vědy mezinárodní. Nepouští se ale K. Krohn do úvah, kterým národům zvlášť smíme připisovati hlavní účastenství na tvoření pohádek a pokud smíme je a do které míry připisovati všem národům. Porůznu ovšem ve svých spisech ukazuje, že bájky podobné nalezené u černochů, u jihoafrických Hottentottů, u severoamerických a jihoamerických kmenů indiánských nevznikly snad u těchto samostatně, než že k nim byly přeneseny dílem již v době starší, dílem pak v době novější národy civilisovanými. (Srv. Bär [Wolf] und Fuchs str. 23, 24, 64, 68, 73; Mann und Fuchs str. 47).
Posuzování a určení té míry účastenství, které má podnes lid náš vypravuje dávnověké, po otcích zděděné a od sousedů převzaté zkazky, bude zajisté míti nemalou váhu pro řešení hlavní a principialní naší otázky o původu a vzniku pohádek. Bylo to již nahoře připomenuto. Kaarle Krohn připisuje lidu, v jehož středu pohádky žijou, jemuž jsou jedním z předních pramenů zábavy a poučení, velmi nepatrnou součinnost na pohádkách jím vypravovaných. Naprosto téměř všecko spolu-účastenství na pohádkách dnes ještě žijících v ústech lidu odpírá tomuto lidu Em. Cosquin.[1] Vesnickým vypravovatelům ani ve snu nenapadá vynalézati pohádky. Tvoří-li se pohádky neb určitěji řečeno varianty pohádek, děje se to tak, jako když děti sestavují figurky z malých kostek dřevěných, přiříznutých tak, aby se mohly skládati rozmanitým způsobem. Ideje, které se kombinují v pohádkách, jsou ideje přesně již formulované, již ustálené ve formě určité a význačné. Ani podobnost sebe menší se ne--vynalézá, ani interpolace, vše to již bylo, když se více méně důmyslně zařadilo do takové či onaké kombinace. Lid tedy netvoří více pohádek, ne-kombinuje ani vědomě ze známých starých motivů pohádky nové, než reprodukuje jen více méně věrně a zdařile zkazky, které slyšel vypravovati již dědy své neb nejbližší sousedy své, při reprodukci starodávných pohádek mění je jenom někdy nevědomě dle jistých zákonů psychologických, málo kdy úmyslně. Nelze ostatně vždy říci, že pohádky vypravuje lid, než jsou to vždy určité osobnosti, význačné fysiognomie, vypravovatelé či vy-pravovatelky pohádek v kraji svém proslavení, právě tak, jak jsou jen někteří vyhlášení pěvci písní epických atd. Příklad názorný podávají nám dějiny vývoje tradic u ruského národa. Při cárských dvorech ruských, taktéž na dvorcích šlechtických chovali zvláštní vypravovatelé, pohádkáře (сказитель, бахарь) a bohatě je obdarovali, tak cár Michail Fedorovič, Aleksej Michajlovič, ještě císařovna Jelizaveta Petrovna, r. 1617 připomínají se tři takoví pohádkáři carem Michailem Fedorovičem obdarovaní; vedle
- ↑ Les contes populaires et leur origine 1895, str. 14.
