39
břicha, nemusela bych jeti k tomu pánovi.« Sluhové slyší tu jakoby svoje jména Samon a Andrjúcha m. brjúcha, jsou přesvědčeni, že stařena je poznala a vyznají se jí; podobně ve versích běloruských z okresu a gub. Vitebské a Smolenské. Ale v těchto jak též ve versi ruské ze Samařské gub. jest scéna poněkud jiná: hadačka jest již v komnatě okradeného pána; u dveří naslouchají sluhové, co ona tam říká, a slyší, jak ona jejich jména pronáší a je trpce lituje. »Och, och, není codělati, musím hádati. Co bude spince, to i břišku!« t. j. co bude zádům (rus. спина) i břišku (брюшку), sluhové se totiž jmenují Spinka i Brjuško. V staré versi indické Somadevy podobně naslouchá služka-zlodějka u dveří pokoje, ve kterém přenocuje hadač pozvaný od okradeného pána. Hadač tam naříká : »O jazyku, (O Džihva), cos ty učinil z touhy po dobrém kousku«, zlodějka naslouchající u dveří jmenuje se Džihva. Podobná jest scéna ve versi arabské. Shoda jest mezi těmi versemi tak značná, že jest vyloučena myšlenka o pouhé náhodě. Sluší pak poznamenati, že scénu tuto nalézáme pouze v orientálních versích a ve versích ruských, že pohádka o doktoru Vševědovi v této formě nepronikla dále na západ za hranice gub. Vitebské a Smolenské. Z toho vyplývá nutně, že vznikla kdesi na východě, v Rusku neb ve východní či centrální Asii. Vše, co my víme o kulturních a literárních poměrech Ruska, a o úzké spojitosti jeho s Orientem, nasvědčuje tomu, že vznikla pohádka tato ne u Rusů, než v Orientu. Zbývá tedy jen Orient. Podstata této pohádky zajisté není té povahy, že by předpokládala jakousi podmínku »ďadhésion spéciale-sociale, morale, surnaturelle —« a přece můžeme s přibližnou jistotou určitá její vznik i postup její od východu na západ. Pohádka o Doktoru Vševědovi obsahuje celou řadu podobných více méně charakteristických přídavků, na jichž základě můžeme sestaviti jednotlivé verse orientalní i evropské v určité skupiny : způsob hádání, scena, při které se zlodějové domnívají, že jsou poznáni, nález ukradeného prstenu v hrdle krocanově neb jiného zvířete, nová zkouška hadačského umění, a konečně i první počátky hadačovy, jimiž proslul, jsou více méně v řadě versí stejné. Dle toho jsem se jinde (ve Wisłe 1897) pokusil o jich seřazení, a o naznačení postupu pohádky této od východu na západ. Myslím, že touto cestou, kterou jsem se dal v zmíněné své studii, bude možno u celé řady látek stanoviti jak jich původní vlast taktéž jich pouť od jednoho národa k druhému, ovšem ne s apodiktickou určitostí, než aspoň s přibližnou pravděpodobností, ne-li s poměrnou jistotou. Naprosto popírati možnost a úspěšnost studií těchto, jest mírně řečeno ukvapené, jest to, jakoby badatel lekaje se velkých obtíží v cestu se mu stavících, cíl žádoucí oddalujících, vší práce se zřekl jakožto bezúčelné a marné, prostě zbraň svou zahodil do žita. Bédier praví, že vědu tradic národních čekají jiné, důležitější a vážnější úkoly, totiž určiti formu, do které tradice ty oděl středověk, studovati je se stránky formální, jak se tradice, pohádky
