38
nepředpokládají žádnou podmínku specialní odvislosti — sociální, morální, nadpřirozené — jest zkoumání šíření a původu této pohádky marné. Tyto zákony platí dle názorů p. Bédierových pro všecky části folkloru.
Těchto zákonů uznávati nemůžeme a nesmíme. Pravda, že určité mathematické pravdy se v tom ohledu ani po nejúsilovnějších studiích nedoděláme, jak jí vůbec nemůžeme poznati v žádném asi oboru věd historicko-filologických, ale přece větší neb menší pravděpodobnosti. Pohádka o zlaté rybce mohla zajisté vzniknouti jen na pobřeží mořském, mezi lidem rybářským, a nalézá-li se přece někde uvnitř pevniny, bylať tam nepochybně přenesena: tento aprioristický předpoklad, vznikající z podstaty její, mění se v jistotu, jakmile najdeme na pobřeží mořském celou řadu jejích versí a jiné až doslovně shodné verse v krajinách vnitrozemních. Nese-li nebožák neuspokojitelnou ženou k stále větším žádostem popoháněný v chrvatské versi nedávno zapsané totéž a sice neslovanské jméno jako jeho spolutrpitel v jiho-německé versi na počátku našeho století zapsané, nikdo nebude pochybovati o tom, že pohádka ta byla z jihoněmeckých zemí přenesena do Chrvatska. Základní ideje této pohádky jest zajisté universální, všelidská, ale velká shoda versí těchto pohádek předpokládá nepochybně jeden společný pramen. Pramen ten se dá přibližně určití, dle jistých přídavků a přívěsků, které s podstatnou částí pohádky nutně nesouvisí, můžeme pak s velkou pravděpodobností určití jich souvislost a též odvislost.[1] Aneb vezměme daleka rozvětvenou pohádku o Doktoru Vševědovi[2], jejíž podstatné jádro jest velmi prostinké: vyhlášený kouzelník, vyhlášená kouzelnice, člověk dosti obyčejný vydává se, neb jest vydáván za kouzelníka, zázračného hadače: v okolí udála se krádež, hadač neb hadačka uhodne nahodile zloděje, zlodějové neporozuměvše slovům hadačovým, strachujíce se, že jsou poznáni, sami se přiznají. Jest to tak prostá anekdota, že konečně mohla býti vynalezena náhodou v Indii i ve Francii i kdekoliv jinde. Čím důkladněji však srovnáváme její přečetné verse od dalekého východu až na západ, od břehů Tichého oceanu až po břehy oceanu Atlantského, tím větší nalézáme shodu v jistých pro vlastní obsah, pro podstatné jádro její naprosto zbytečných rysech vedlejších: v annamské versi posílá král pro hadače nosítka s dvěma sluhy svými; hadač sedě v nosítkách bojí se velkého trestu, který mu hrozí, neuhodne-li, naříká a sténá, uleví si konečně slovy: »Co pomůže mi můj nářek! Břich (Bung, franc. ventre) to udělal, panděro (Da, franc. panse) to odpyká!« Sluhové, zlodějové byli již plni strachu, že je hadač poznal a honem se mu vyznají. Zcela podobně v ruské versi z Tambovské gub., pán poslal pro ha-dačku kočár s dvěma sluhy, Sam'onem a Andrjuchou; stařena v kočáře sedíc stále naříká, »kdyby nebylo mamona a kdyby nebylo
