37
ženách k podobným versím orientalním, nemohli bychom ihned dovoliti generalisování jeho vývodů na pohádky a báchorky vůbec, na »contes merveilleux«, »contes des fées«. My žádáme a chceme podrobný rozbor, detailní analysi každé jednotlivé látky, pohádky, báchorky, bájky atd., třebas s střízlivě krajně kritického stanoviska Bédierova, a konečný soud o vzniku původu našich pohádek odkládejme do té doby, až předběžná práce tato bude vykonána. Bédier ale ve své horko krevnosti vyřkl smrtelný ortel vůbec nad srovnávacím studiem pohádek čelícím a spějícím k tomuto hlavnímu cíli (v kap. VIII, str. 251 sl.). Otázku o původu a o rozšíření pohádek prohlašuje za nerozluštitelnou, prázdnou, zbytečnou. Připouští sice, že jest velmi značný počet pohádek, jichž původ se dá s jistotou určiti a jichž rozšíření snadně se může zkoumati, jsou to pohádky a pověsti úzce spojené s určitými kulty náboženskými (legendy křesťanské, hebrejské, mohamedánské, buddhistické), nemající životní prý síly mimo tento, jsou to prý pověsti spojené s určitými názory socialními, společenskými. Kdybychom však na tradice tohoto rázu přikládali totéž sžíravé, dotíravé měřítko kritické, kterým potíral Bédier důvody a výklady učení o indickém, orientalním původu pohádek, mohli bychom rovněž dovozovati, že ani o původu a rozšíření tradic tohoto druhu valnou měrou nemůžeme docházeti bezpečných výsledků, mohli bychom stejným právem popírati úspěšnost podobných pokusů, prohlašovati je za marné a zbytečné. Poukazuju ku př. jen na tradice kosmogonické souvisící s učením dualistickým a na studie akad. A. N. Veselovského i M. Dragomanova o nich, na hojné tradice o štěstí, o osudu, o dolji a j. m., které od dávných dob se u jižních a východních národů slovanských nesmírně rozmohly, i k západním národům slovanským pronikaly, a u nich se zcela dobře srovnávaly s jich vyznáním křesťanským, pravoslavným neb katolickým. Můžeme v té příčině v otázce o původu a rozšíření dualistických tradic o stvoření světa, tradic o osudu a pod. dodělávati se, po případě nedodělávati se určitějších výsledků jak v otázce o původu tradic, pojících se s vírou v metempsychosu, s obzvláštní láskou a příchylností k zvířeně atd. Též rozbor křesťanských legend mohl by někdo stejným právem prohlašovati za marný a zbytečný, jakmile se ukážou podobné tradice u jiných národů nekřesťanských. Poukazuji na přebohatou literaturu o tradicích apokryfických.
Nemožno jest věděti, kde a kdy která pohádka vznikla, jest prý také lhostejno to věděti čili ne, vlast pohádek jest všade tam, kde jsou v oblibě, kde se vypravují a poslouchají. Jak, kterým směrem a způsobem se pohádky šířily, určiti, jest rovněž nemožné, o tom nelze stanoviti určitého pravidla, zákona. Původ a šíření pohádky možno hledati jen v tom případě, praví Bédier (str. 281), když pohádka tato svedena na svou formu organickou, uzavírá v sobě pod touto formou prvky, které obmezují šíření v prostoru neb čase. Naopak, uzavírá-li tato organická forma jen prvky, které
