35
starce u Jana Paulia a v uvedených versích slovanských naskytují se častěji v jiných látkách, jmenovitě v hojně rozšířené látce o moudré dívce, a v obsáhlém cyklu pověstí o Šaomlounovi. Látka o zabíjení starců a o prospěšnosti jich moudrých rad se spojila patrně s látkou právě uvedenou, v tomto spojení poznal ji Jan Pauli na роč. XVI. věku, na podobné předloze zakládá se také připomenutá pohádka bulharská. Vedle toho ovšem naskytují se také jiné tradice o zabíjení starců, které nejsou ve spojení se starými pověstmi jako verse probrané. Tak ku př. v Meklenbursku vypravovala se již pouhá prázdná téměř tradice.[1] Běloruská verse a maloruské verse[2] připínají se к jiné velmi známé zkazce: Dědečka stařičkého odvážel syn na saních do jámy. Běžel za nimi vnouček; když syn chtěl otce pustiti do jámy i se saněmi, opřel se vnouček, bude jich potřebovati sám, až tatíček jeho sestárne. Motiv jest vpleten také do uvedené nahoře pohádky lotyšské.[3]
Připomíná to silně rozšířenou pověst o nevděčném synovi, který se starým otcem svým špatně zacházel, a se vzpamatoval teprve, když vlastní synáček jeho slíbil, že rovněž tak к němu se chovati bude.[4] Prof. N. Th. Sumcov v těchto nových tradicích o zabíjení starců nechce vůbec spatřovati starobylé vzpomínky na ten barbarský kdysi v dávných dobách všeobecný zvyk: nezachovalo se v starých ruských památkách právnických a literárních ani sledu po něm, nemůžeme proto sledů takovýcb očekávati ani v dnešní literatuře lidové.[5] My s tímto míněním úplně souhlasíme, pokud tradice lidové můžeme uvésti ve spojení se starými literárními památkami jiných národů: to nám do kazuje, že byly látky toho druhu zaneseny clo lidu od jinud z cizích literatur.
Podobně také mohli bychom dovozovati, že jisté představy t. ř. bájeslovné se šíří pomocí a prostřednictvím pohádek, z nich pronikají hloub do lidu a žijí pak vlastním svým životem. Doklady к tomu mohli bychom hojné shledávati jmenovitě z publikac akad. A. N. Veselovského. Pohádky samy sebou nemohou a nesmějí býti považovány za pramen к poznávání bájesloví. Ke studiu pak psychologie lidové mohou pohádky, jakožto díla slovesná do daleké většiny odjinud zanesená a přijatá, sloužiti jen potud, pokud můžeme poznávati, jak se akkommodují názorům, představám a obyčejům toho kterého národa, jak se pod vlivem těchto mění a přepracují, jak tyto cizí plody slovesné zdomácňují, stávají se jakoby přirozenou a nutnou součástí duševního života národa. Pohádky nemohou býti po-
- ↑ Bartsch Sagen, Märch. und Gebrauche aus Meklenburg I, str. 323 č. 434.
- ↑ Романовъ IV, str. 179 č. 38 Гринченко Этнограф. матер. II, 168 sl.
- ↑ Трейландъ č. 130.
- ↑ Srv. Bédier Les fabliaux2 str. 201, 463 sl. Сборинкъ за нар. умотвор VI. odd. 3, str. 127, č. 2, 3.
- ↑ Pазборъ етнограф. трудовъ. Е. Р. Романова 1894. str. 54 sl.
