32
stýři lidojedovi, neboť pozorujeme, že rysy starořecké této postavy byly přeneseny na bytostí mysli a citům lidu bližší, na jakési reky národní, aneb na čerta, na personifikovanou Bídu, Hoře »Gore—zločastije« atd. — Hojné jsou jak u národů slovanských, taktéž u jiných národů pohádky, vypravující na pohled starobylé tradice lidové, že za dávných dob neduživé, к práci neschopné starce zabíjeli, a proč a od které doby začali starce chovati u vážnosti a úctě až do jich přirozené smrti. Tak ku př. vypravuje se v Chrvatsku[1]: Dříve žili lidé dlouho a nechtěli dlouho umírati, tak že mladí lidé museli starce zabíjeti. Jeden syn však miloval velice otce svého, nechtěl ho zabíjeti, uschoval ho raději pod jednu káď a tam ho choval. Tam, kde stařec tento žil, rozhodli se jednou páni, že budou voliti soudce a zvolí za soudce toho, kdo nejdříve ráno zpozoruje slunce. Syn se poradil se svým otcem, jak se má zachovati, a stařec mu moudře poradil, ať jen tam jde, ať se odvrátí od slunce a se zadívá na nejvyšší horu, pak nejdříve slunce uvidí. Smáli se mu pánové, když viděli, jak si při tom počíná, byli ale brzy překvapeni radostným jeho výkřikem, že na nejvyšším vrchole slunce spatřil. Podivili se pánové jeho moudrosti i ptali se ho, kdo ho tomu naučil. Přiznal se, že starý otec jeho. Uložili mu nyní jiné ještě úlohy, rozřeší-li je, bude, soudcem: má ráno přijiti k nim ani bos ani obut, ani pěšky ani jízdmo. Poradil mu opět stařeček jeho dobře. Jindy se jim nezrodilo žito, neměli žádného semena; i tu mladíkovi poradil otec jeho, takže se opět domohl semena potřebného. Když poznali pánové, jak byl stařeček svými moudrými radami užitečný, rozhodli se, že se nesmějí více staří lidé zabíjeti. Podobné jsou některé verse ruské, zvláště zakončením pohádky. Tak vypravuje se v Smolenské gub.[2]: Po potopě žili lidé náramně dlouho, až do 700 let; když pak byli již velmi chatrní, odváželi a házeli je do nějaké jámy. Když jednou tak vezl syn starce do jámy, poznal ze slov svého synáčka, že jemu hrozí týž osud; slitoval se tedy a odvezl dědečka opět domů. Žilť dědeček ještě několik let. A přišly zlé časy, neúroda stihala neúrodu, nikdež nebylo obilí. Poradil stařeček synu svému, aby vzal slámu se střechy a zašil ji, vzejde žito. Učinil tak, když přišel čas setí, rozestlal slámu po poli, přišel deštíček a překrásně mu vzešlo a urodilo se žito. Když poznali, že radu tu moudrou děkuje svému stařečkovi, přestali starce usmrcovati. — Zcela podobné jsou maloruské verse z Haliče,[3] z Kyjevské gub.,[4] z Jekaterinoslav. gub.,[5] též běloruské z Mogilevské gub.,[6] i lotyšská z Liflandské gub.[7]
- ↑ Strohal, Hrvat. nar. pripov. I, č. 70.
- ↑ Добровльскiй Смоленскiй Сборн. I, str. 236 č. 17.
- ↑ Erben, Slovanská čítanka str. 137 sl.
- ↑ Чубинскiй Труды зтнограф.-стат. экспед. II, str. 526 sl.
- ↑ Манжура Сказки str. 143.
- ↑ Романовъ Бħлор. Сб. IV. str. 179 sl. č. 39, 40.
- ↑ Трейландъ Латышскiя сказки str. 269 sl. č. 130.
