29
ských sborníků středověkých, ale které známe z jiných sbírek orientalního, indického původu, a shledal těchto všeho všudy ještě 5 (str. 146). Evropské formy těchto pohádek jsou ale mnohem starší než jich obdobné verse orientalní, byly by tedy fakticky i původem svým starší dle oblíbené prý methody zastanců theorie indické, dle níž indické verse jsou proto původnější a prvotní, jelikož jsou často nejstarší věkem. Kritika ovšem shlédla, že Bédier ve svém bojovném zápale počet původně orientalních fabliaux v středověké literatuře příliš obmezil, že ne 11 fabliaux, jak Bédier chce — když vyloučíme 2 »contes«, a 5 »exemplů« — než mnohem více totiž 32 jest orientalního původu, čili jest doloženo v orientalních sbírkách. Mimo to Bédier úmyslně vyloučil orientalní verse, které teprve v době nové byly z úst lidových zapsány, ač zajisté tradicionalní literatura indická oněmi starými sborníky nebyla vyčerpána. Z »fabliaux« starofrancouzských, které Bédier vyčítá (str. 436 sl.) počtem 147, jest málem čtvrtina známá ve versích orientalních NB starých, počet dosti značný, povážíme-li předně, že nepovšimnuty zůstaly nově zapsané tradice orientalní, a jmenovitě pak, že zbývající fabliaux jsou bezcenné a bezduché nápady špatného básníka neb více méně ozdobená líčení skutečných událostí. Dle toho by se tedy důkaz o nepatrném vlivu orientalních tradic na středověkou literaturu nebyl podařil.[1]
Kdo chce dokázati indický původ našich pohádek — dovozuje dále Bédier — musí dokázati sledy indické, zbytky, přežitky buddhistické, sledy ducha indického. Pohádky neevropské, cizí, indické musely se přejaty byvše evropskými národy přizpůsobovati jich názorům a zvykům, musely býti přepracovány. Zastance indického původu pohádek našich jest tedy povinen provésti důkaz, že indické verse jsou skutečně starší, původnější, nepřepracované a logičtější. Tyto požadavky vyslovené J. Bédierem (str. 148) nejsou ale zcela správné. Původní, starší podání, vypravování může býti zajisté zhusta méně dokonalé, méně logické, než pozdější a několikeré zpracování téže látky. Spis. později sám to přiznává, praví ku př. na str. 210 Stěhují se pohádky kazíce se neb zdokonalujíce se? Jedno neb (snad spíše i) druhé, dle toho, přicházejí-li od duchaplného člověka ke hlupci neb naopak. V tomto případě redukuje se otázka na to: pohádka se vynalezla, nevíme kde. Známe její chatrné verse indické, a znamenitou její versi francouzskou. Vzniklo dobré podání z podání chatrných? Jest to možno, nikolik ale nutno. Při naší nejistotě ale můžeme spíše dáti přednost hypothesi opáčné. Neboť pozorování nás poučuje o tom, že špatné, nesmyslné verse pohádky nemají nikterak životní síly. Nestěhují se, jsou efemérní, vetché.« Mnohem správnější jest opáčný přímo názor Benfey-ův (Pančatantra I, 325): »Krása, dokonalá kon-
- ↑ srv. Archiv für das Studium der neueren Sprachen und Litteraturen, sv. 93, 1894, str. 209 sl.
