23
pohádek, a že jsme neschopni ustanovovati, které povídky musely býti vynalezeny jednou pro vždy a které povídky mohly vznikati na několika místech najednou nahodilým sblížením obrazů a koncepcí, které se nacházejí v obrazotvornosti všech lidí. Jisto jest jen, že se nemůže stanovití žádná hranice možnosti šíření jedné povídky. Mohou se stěhovati všude, kde cestují kupci, všude, kde se odvádějí zajatci, všude, kde se kupují otroci, všude, kde možno se ženiti s ženami cizími, všecky cesty po moři i po souši jsou od nepamětných dob jim otevřeny. Zajisté, ač s jistým obmezením, neboť černoch neb rudokožec jinak přejme cizí látku, jak konečně zcela jinak tatáž látka se podává v západní Evropě než ve východní Evropě nebo ve střední Asii. — ale mohou všude za všech okolností vznikati, skládati se pohádky?
A. Lang své názory v té příčině několikráte šíře hájil v úvodě k anglickému překladu německých pohádek Grimmových (1884), v úvodě svého vydání pohádek Perraultových (1888), v úvodě knihy pí. Roalfe Cox o Popelce (Cindcrella by Marian Roalfe Cox 1893). Em. Cosquin hájil několikráte v polemických brožurkách své názory a popíral oprávněnost vývodů anglického učence, naposled r. 1895 v brožurce »Les contes populaires et leur origine. Dernier état de la question.« Literatura tato mimo poslední spisek není nám přístupna, a následující poznámky činěny jsou pouze na základě tohoto. Ve své kritice poukazuje Cosquin právem a důrazně na to, že se verse různých národů nesrovnávají jenom základní svou myšlenkou, než že se odívají do týchž forem, že motivy a vůbec jednotlivé součástky pohádek seskupují se všude stejným způsobem. Již dřívější badatelé tradic lidových Benfey, R. Köhler nepopírali možnost nahodilých shod, někdy je i dopouštěli, ale celkem a v daleké většině ji prohlásili za nemožnou. R. Köhler již r. 1865 prohlásil, že jest nemožné pokládati shodu pohádek rozšířených po dlouhé věky přes daleké kraje za výsledek jednoty ducha lidského u velké většině případů, neboť shody tyto jsou tak zvláštního rázu a opakují se v tak zvláštní souvislosti, v tak zvláštním seskupení, že určitě můžeme říci, že nemohly vzniknouti dvakráte neb častěji nezávisle na sobě, nejméně již v té souvislosti, ve které pravidelně se vyskytují; naopak mohly býti jen jednou na jednom místě a v jedné době vynalezeny a musely se udržovati a šířiti přenášením a přejímáním.[1] To jest jedině možné stanovisko, a odtud musí vycházeli každý, kdož chce se pouštěti do studia tradicionální literatury. Na to seskupení součástek našich pohádek neobrací A. Lang náležitý zřetel. Cosquin mu vytýká, že se spokojuje výhradně s prací vyhledávati původ idejí, které jsou základem jednotlivých prvků pohádek, a co vlastně zkoumá, není otázka pohádková. A proto jen, že nevzal si práci zkou-mati seskupení prvků pohádkových, charakteristických kombinací, mohl
- ↑ Aufsätze über Märchen und Volkslieder str. 20.
