12
versemi evropskými jest příliš značná, než že by se dala vyložiti jen tím, že z podobné praarské představy samostatně se vyvinuly na východě i na západě podobné zkazky, a jsme takřka nuceni k jedině možnému výkladu, že zkazka tato byla na místě prozatím blíže neurčitelném, snad na východě v Indii, složena, a s toho místa se šířila z úst clo úst, se dědila z pokolení na pokolení.
Pohádky tedy nejrozmanitějšího obsahu, jakož i bájky národů evropských i asijských, též ostatních krajů světa jsou si do daleké většiny tak podobny, shodují se tou měrou až do nejnepatrnějších rysů, že nelze vysvětlovati shodu jich tím jen, že se zakládají na jistých společných názorech mythických v pravlasti plemene indoevropského, než že nutno předpokládati určité prototypy pohádek, které byly písemně v starých dobách již zaznamenány aneb v době nové z úst lidu zachyceny. Nezbývá než předpokládati, že prototypy pohádek našich byly někde složeny a že se pak s místa svého vzniku rozšířily na všecky strany hlavně cestou ústní, částečně též pomocí písma:
II.
Theorie přejímání látek. Pohádky se stěhují, látky se přejímají. Kde byly složeny prototypy našich pohádek? Na tuto otázku odpovídá se různě. Nejdříve zodpovídána byla otázka takto: Indie byla nevyčerpatelnou studnicí zkazek i pohádek rozšířených po celé téměř zeměkouli. Učení to bylo vysloveno a obšírně odůvodněno od Th. Benfeya, jeho se drží, učení to zastávají a hájí znalci tradi-cionalní literatury prvního řádu, jako Reinhold Köhler, Gaston Paris, Em. Cosquin, W. A. Clouston a j.
Tito učenci sledují každou pohádku, každou látku i každý jednotlivý motiv od jednoho národa k druhému, vyhledávají verse shodné v starých sbornících evropských (máme italské sborníky z XVI. v., franc. ze XVII v.) i ve sbírkách východních, asijských, srovnávají a analysují je do podrobností, přesvědčeni jsouce, že jen touto cestou, tímto způsobem se jim podaří řešiti otázku o místě a době vzniku každé jednotlivé zkazky, a dospěti pak k řešení hlavní otázky: odkud a z které doby pocházejí naše pohádky. Otázky tyto řešiti jest vážné ba nutné i pro to, že jen, když tu dospějeme k výsledku poněkud určitému, budeme moci řešiti další otázky, pokud a kterou měrou byly pohádky jednotlivými národy měněny, přepracovány. Tato methoda v studiu podání národních jest jediná přesná a přísně vědecká. A právem mohl s toho stanoviska říci Em. Cosquin jako Benfey a R. Köhler »La question de l’origine
