11
211 sl.; B. Jülg, Die Märchen des Siddhi-Kür. č. 13), kde opice měla drahokam v ústech na medvědu sedíc spolu s myší; jinak v polské (Lud. II, 61), kde kocour spatřiv rybku, chtěl chytiti rybku a při tom vypustil hadí korunku.
Nechceme to dále rozpřádati, neboť každý zajisté přisvědčí, že jsou jisté rysy, které musely býti vlastní nejstarší versi, prototypu pohádky této — změny pak v jednotlivostech porůznu se vyskytující nastaly při přenášení pohádky od národa k národu, od pokolení k pokolení, změny způsobeny buď, úmyslně lokalisováním látky, upravením látky k poměrům místním, buď mimovolně, tím že původní rysy zapomínány byly, buď bezděčně pod vlivem jiných látek měněny, přepracovány atd. Ale vždycky dlužno předpokládati určitý prototyp někdy kýmsi složený. Mohli bychom ukazovati na mnohé a mnohé látky, o doktoru Vševědovi, o zloději mistrném a jiné i jiné látky, které nemají na sobě nic a nic bájeslovného, mythického, na t. ř. fabliaux, anekdoty, bájky a j.
Shody v podrobnostech velice nápadné nalézáme mimo to také v pohádkách, které nejsou prosty bájeslovného rázu a které zdají se nasvědčovati tomu, že u národů je vypravujících takové mythické představy skutečně byly. Srv. ku př. nahoře připomenuté verse o vyměnění dítěte ženou nadpřirozenou a o poznání takého dítěte nadlidského původu. Aneb srv. následující pohádku staroindickou [1]: Sluha jistého chrámu jménem Priyajalpaka měl ženu velmi svárlivou a zlostnou. Blízko bydlel na stromě demon a ten před ní utekl, usídlil se na nějakém stromě za vsí. Konečně také muž před ní utekl, setkal a seznámil se s demonem, i oba soudruhové v neštěstí bydleli nyní spolu, a demon slíbil, že mu prokáže dobrou službu. Vjel demon do těla královské dcery. Nikdo nemohl princeznu vyléčiti, až náš Priyajalpaka, po mnohých obětech, po různých léčidlech a zaříkadlech, požádal demona tys mi dal své slovo, musíš je věrně držeti.« Opustil demon princeznu a divutvorný brahman bohatě obdařen od krále. Demon později vjel do těla jiného, do syna královského. Panovník poslal pro proslaveného lékaře. Demon rozzloben nad jeho příchodem, neboť byl mu to zakázal, chtěl ho spolk-nouti. Chytrý brahman se ale vymlouval: nepřišel snad léčit nemocného prince, než oznamovat mu, že zlá žena jeho uslyšela o něm a přišla za ním, jak dobrého přítele prosí ho jen o radu, jak by se měl zachovati. Když to uslyšel demon, řekl mu, ať jedná jak chce, sám že půjde do jiného kraje. Tak byl tedy též princ vyléčen. Kdož si nepřipomene hojně u nás rozšířené pohádky o čertu, jak utekl před zlou ženou a jak se odvděčil jejímu muži.[2] Srv. ještě Gustav Meyer, Essays und Studien I, str. 265 sl. Shoda mezi pohádkou staroindickou a jejími
- ↑ Der Textus ornatior der Çukasaptati. Ein Beitrag zur Märchenkunde von Richard Schmidt. Stuttgart, 1896, str. 55 sl.
- ↑ Benfey (Pantschatantra, I str. 519 sl.) obšírně pojednal o té pohádce, vyčetl hojné její verse orientální i západní, mezi nimi také českou versi »nejznamenitější ze všech sem náležejících pohádek národních« zaznamenanou B. Němcovou.
