minulého století pak ještě dramatickou formou C. L. Kannegiesser pod názvem: Venus zu Rosz oder der gesattelte Pädagog (ib. 63—64).
V literatuře jest ještě jiná proslavená postava básnická známá jako oběť ženské lsti, Vergilius: omámen touhou po krasavici, dá se od ní vytáhnouti v koši, ale ponechán v polovici věže. Jest to rovněž povídka velmi oblíbená v středověké literatuře a má hojné ohlasy v lidových podáních (srv. Lee, Decameron 259). A tak bývají často oba slavní mužové klasického starověku a nad jiné populární v středověku spolu uváděni jako oběti své slepé zamilovanosti a ženské lstivosti. V islandském zpracováni této látky jest v XIV. a XV. století charakteristický motiv naší povídky přenesen též na Vergilia (Borgeld, 17). Ovšem nebyl tu starý básník rádcem nějakého pána, aniž stal se potom předmětem posměchu, když byl výsměšně odmítnut.
Otázka o původu této látky, o poměru středověkých zpracování k podobným povídkám orientálním zaměstnávala dlouho učený svět spolu s problémem o poměru evropských látek a povídek k orientálním, zvláště k indickým. Připomeňme si stručně hlavní východní povídky; nebudeme vycházeti hned od domněle nejstarších indických, než všimněme si napřed povídek z krajů bližších Evropě.
Velmi blízké evropským versím jsou dvě arabské: jedna čte se v knize arabského polyhistora al-G’âhiz (zemřel asi počátkem r. 869). Vypravuje: mudrc poučoval stále krále, aby se varoval plniti vůli žen. Královna, nejkrásnější a nejhezčí žena své doby, pověděla muži, že by chtěla mudrci darovati svou hezkou a chytrou otrokyni. Mudrc byl tím darem velice potěšen, neboť znal její krásu a výbornost. Královna pak jí řekla, aby starce dobře obsluhovala a ukazovala svou krásu, bude-li pak chtíti s ní souložiti, nechť odpírá, pokud ho neosedlá a na něm nebude jezditi. Dívka odhalovala své vnady a silně ho rozpalovala. Zprvu se vzpíral, ale když několik dní ho stále dráždila svými vděky, přešla ho trpělivost a řekl jí, ať dělá co chce. Opatřila malé sedlo, malou šabraku, pás a řemen, poručila mu, aby nahý se postavil na všechny čtyři, položila mu na záda šabraku a sedlo, protáhla řemen a sedla si naň. Dala pak věděti své paní, a ta vyzvala krále, aby šli na střechu domu mudrcova i oknem se dívali, co se s ním a s otrokyni děje. Mudrc zvedl hlavu k oknu a spatřiv krále pověděl: To jest, právě, co jsem mínil, když jsem tebe varoval plniti vůli žen. A král se zasmál i řekl: Bůh zahub toho, kdo se tebe ještě potom táže o radu ! (Mémoires de l’Académie Imp. des Sciences de St. Petersbourg XXII., Nr. 7, str. 66, Revue des trad. pop. XI., 530). Mudrc se tu podobně omluvil jako Aristoteles v básni starofrancouzské XIII. století. Scenerie ovšem jest namnoze jinaká, žena-milenka sama nesvádí rádce králova, ale navádí svou služku, aby tak činila. Tato povídka byla nedlouho potom mezi polovicí X. a počátkem XI. století reprodukována v jiném arabském sborníku Niháyatu ’l Irab fi Akhbári ’l-Furs wa ’l-'Arab, který vydal E. G. Browne roku 1900. (Žurnal min. nar. prosvěšč. sv. 346, str. 224): jména osob jsou tatáž, rádce dodával svým pozdravům vcházeje k panovníkovi: kéž nemusíš poslouchati ženy. Královna stejně prosila manžela, aby směla jeho rádci darovati svou otrokyni Muškdánu, a stejně pak ji poučovala, jak se má chovati
