das in kein man nie vorgelief. Aristotiles der hoch doctor hat in nie gelaufen vor. Einer frauen list in uberkam, das all sein Weisheit in im wart lam. Do er auf seinen knien wolt streiten do lies er sich in einem garten reiten." Jest ještě zvláštní hra: ain spil von mayster Aristotiles (ib. Nachlese 216—228); královna prosí krále, aby jí dovolil zbaviti mistra smyslů a rozumu. Vydá se k němu, on se nabídne učiti ji všelikým vědám, ona odmítne, že se to nesluší ženám, než praví mu: „doch leget euch nyder auff die hende, vnd traget mich dytz marckes zu ende eyns hin, das ander her, weit ir das ich euch gewer.“ Mistr taktéž chce se spasiti útěkem, aby nikdo nevěděl, je-li živ čili mrtev. Na připojeném obrázku vylíčena scéna úplněji než v tekstě: královna jezdící na Aristotelovi má v pravé ruce jakousi knutu, v levé drží uzdu, která jest vousatému muži prostrčena ústy. Ani král ani královna nejsou pojmenováni. Jiná ještě hra byla sehrána na počátku XVI. stol. v Tyrolsku: tu se jmenuje pouze Aristoteles, který hned v úvodních slovech se předvádí, kterak ho láska zranila, ale ani předmět jeho horoucí vášně, ani manžel zbožňované jím ženy nejsou jmenováni, ba není ani překvapen manželem v obvyklé směšné scéně (Borgeld 41—44). Stručné narážky, po případě sledy čtou se dále u řady německých spisovatelů od počátku XVI. století, u Tomáše Murnera, u bazilejského skladatele dramatické básně Die Gouchmat a j. (ib. 44), v kronice okolo r. 1500 od hr. Froben Christof von Zimmern (ib. 51). Později byla tato látka zpracována ve hře se zpěvy, předchůdkyně operety, jaká vznikla v Anglii na sklonku XVI. stol. a brzy se rozšířila po Německu. Vytištěno bylo vzdělání vlastně vzdálenějšího ohlasu roku 1620 a 1624: Blázen marně hledal svou milou v Amsterodamě, viděl ji pak vycházeti z kamenného domu a plísní ji oplzlými vtipy. Ona posmívá se mu pomocí mladíka, který k tomu přišel, a nutí ho, lézti po všech čtyřech a sloužiti jí za jízdného koně (Joh. Bolte, Die Singspiele der englischen Komödianten, 1893, str. 21).
Tato látka byla ještě zanesena do středověkého nizozemského zpracování Aleksandreidy: královna Rosa, nejspíše m. Roxana, sama sváděla Aristotela, Aleksandra taktéž vyzvala, aby se střechy se díval na filosofa. Zahanben, nevěděl, co říci, kterak se dal od ženy obelstíti (Borgeld 24); jiný zveršovatel znamenitého románu, Maerlant, připomněl mezi pověstnými krasavicemi též Phillidu; poznal-li ji ze středohornoněmecké básně, nelze určitě tvrditi, mohl ji znáti také z Ovidiových Heroid (ib. 22).
Mnohem významnější jest povídka výborného následovníka Boccaciova, Giovanna Sercambiho v XIV. stol. nadepsaná: de falsitate mulieris: Paní Orsina poznavši, že ji Alexander začal zanedbávati z návodu Aristotelova, přemýšlela, kterak by mohla se pomstíti filosofovi, a přemluvila svou mladičkou komornou Violu, aby vyhledala Aristotela v jeho komůrce a roznítila jeho vášnivou lásku. Přišla k němu, jakoby se chtěla učiti, a snadně se jí to podařilo. Odešla slibujíc, že mu druhý den bude po vůli. Paní poučila ji, jak by si měla počínati, sama udělá sedlo a uzdu. Viola ať ho přivede do zahrady blízko k jejímu pokoji, tam položí naň sedlo a uzdu, sedne naň a on ať udělá tak deset kroků. Druhý den prosila Aleksandra, aby přišel do jejího pokoje, Viola měla v tu chvíli přivésti filosofa, a sehráti s ním smluvenou scénu. Překvapen
