sestavil je Jos. Zingerle (Germania, XVII., 1872, str. 300—309). Starší je reminiscence u Reinfrieda von Braunschweig, kde krasavice jezdící na Aristotelovi se jmenuje Silarin. A. Schiefner upozornil ve svém pojednání, které níže ještě uvedeme, že se v arabském zpracování této látky v IX. stol. nazývá Sirin. Jest to shoda velmi nápadná, ale přece bude nejspíše jen nahodilá. Ulrich von Eschenbach zmiňuje se o ní ve své Aleksandreidě, uvádí leda jiná jména: Aristander a Candacis. (Toischer: Über die Alexandreis des Ulrich v. Eschenbach, Sitzungsber. Wien. Akad. XCV., 398). Stejně jmenuje ženu Aleksandrovu německý skladatel rýmované kroniky Heinz Sentlinger r. 1394. Ona sama říká svému manželu, že chce Aristotela potrestati a že na něm pojede, jak na koni. Krátce připomněl tuto povídku první meistersänger Heinrich von Meissen, známý pod jménem Frauenlob mezi jinými obětmi ženské lstivosti. Dříve na sklonku XIII. století Hugo von Langenstein též ji stručně zaznamenal ve svém skládání o mukách sv. Martiny, dále v XIV. století jiní ještě veršovci, Heinrich von Teicher, hr. Hugo von Montfort, Oswald von Wolkenstein (Borgeld, 26—30). Později ještě Klára Hätzlerin ve své augšpurské knize písní po Adamovi, Davidovi, Absolonu, Šalomounovi a Simsonu uvedla Aristotela: „das ain fraw in als ain rosz rait“, a za ním Vergilia (ib. 34).
Obšírně zpracoval ji Hans Sachs v pětiaktové komedii roku 1551; královna sama, jmenuje se tu Persones, obelstila filosofa a jezdila na něm. Aleksander úvodem se vynáší, jak přemohl Daria, oženil se s jeho dcerou a velebí její krásu. Komorná královnina, jménem Parasita, jde napřed k filosofovi a namlouvá mu, že královna zahořela k němu plamennou láskou. Aristoteles rozhořčeně zapudí kuplířku. Pak se vydá k němu sama královna. Filosof dlouho se jí vzpírá, ale konečně neodolá, podlehne a slíbí, že se večer dostaví do obory, i dostane prstének. Persones namluví pak Aleksandrovi, že se Aristoteles sám jí nestoudně kořil a prosil, by směl s ní spáti, objednala ho tedy na pozdní hodinu do obory a král ať se ukryje. Při schůzce odevzdá Aristoteles královně lístek s chvalozpěvem a ona žádala nyní, aby její touha se ještě více vznítila: „so hauch darnieder auf das grazs auff alle viere und auff das ich auff dich sitz und auff dir reit!“ Strčí mu do úst uzdu a jezdí na něm s ostruhami. V tom přijde Aleksander a královna zmizí. Aristoteles hájí se, vypravuje obšírně, kterak komorná královnina a potom královna ho sváděly a obluzovaly, až se podařilo ho oklamati. Aleksander uvěří mu, a chce se v dobrém odloučiti od královny (Hans Sachs, hsg. von Adalbert v. Keller, XII., 241—264). Dříve již plodný veršovec norimberský sepsal meisterlied: Persanes reit Aristotilem (Borgeld 48).
Krátké reminiscence vsunuty do německých masopustních her XV. století. V první obšírnější (Keller, Fastnachtspiele str. 138 č. 17) vykládá Aristoteles čtyřem kralevicům, kteří přišli ke králi Soldanovi, ten má ho za mistra veleučeného, jemuž se nikdo nevyrovná, jehož nikdo nemůže oklamati. Ale králova žena se nabízí, že mistra zbaví všech smyslů a moudrosti, a že jim ukáže, že bude na něm jezditi jak na koni. Královna vylíčí mudrci svou vášnivou lásku, on uvěří a jest jí po vůli, královna hned zavolala krále, aby se přišel podívat. V jiné masopustní hře (ib. 354) jest pouhá připomínka: „Secht, weibes list die ist so tief,
