O něco mladší než francouzská báseň jest středohornoněmecké skládání: Aristoteles und Phyllis (v. d. Hagen op. c. I., 1, 7). Děj neodehrává se tu v daleké Indii, Aleksander nevystupuje jako dobyvatel světa, než celý děj se koná ještě v rodném kraji, v otcovském domě. Král Filip zjednal pro svého synka za vychovatele moudrého starce mistra Aristotela. Mladý ohnivý kralevic zahořel láskou k dvorní slečně královnině Phyllidě, a dívka opětovala jeho lásku. Aristoteles, když to poznal, zpravil o tom krále a ten hrozil dívce, že ji potrestá. Ujišťovala, že jest nevinná, královna to potvrdila, a milenci byli silně pozorováni. Aleksander bručel ve škole jako medvěd a dívka zamýšlela, že se vymstí starochovi. Scéna následující jest dosti podobná francouzské básni. Oděla se svůdně, ráno šla bosonohá po zahradě a sbírala květiny, vysoko vykasavši až nad kolena šaty. Starý mistr spatřil ji oknem a hned byl jat jejími vděky: „wie schoene und wie gehiure, wie zartiu creatiure ist das minneklîche wîp! er saelig man, der sînen lîp solte mitir elten!“ Dívka přišla k oknu a hodila mu hrst květin. Mistr zval ji, aby k němu vstoupila do světnice, a nabízel jí hned dvacet marek za noc. Svolovala, jestli si naloží sedlo, které tam leželo, dá mu do úst uzdu, svůj hedvábný pásek, takže na něm jezdila po zahradě s větví růží v ruce, zpívajíc sladkou píseň lásky. Viděla to královna se svými slečnami, jak dívka na něm dojela k cíli, seskočila, starocha vyplísnila i ušklíbala se mu a vesele vběhla do paláce. Zvěděl o té pohaně brzy král a celý dvůr, a mudrci nezbylo, než tajně utéci, sebral své knihy a ujel po lodi na ostrov Galicii, kde pak psal velkou knihu o lstech krásných, falešných žen.
Nově přebásnil tuto skladbu Rudolf Baumbach (Abenteuer und Schwänke, 1883, str. 109—118).
Německý básník se silně tu odchyluje od všech ostatních vzdělavatelů této látky, že děj klade do jinošských let potomního dobyvatele světa, shodně s tekstem Heroltovým. V tom jest německá báseň bližší románům o Aleksandrovi, zvláště jich starším recensím, než ostatní zpracování, kladoucí celý děj do Indie. Podle Gvaltera Chatillonského byl Aristoteles přítomen korunovaci Aleksandrově v Korintu jako vetchý, shrbený stařec (srov. Wilh. Hertz, Gesam. Abhandlungen, str. 23, 26). Vůbec ve většině básní o tomto světovládci ustupuje Aristoteles, když se skončil jeho vychovatelský úřad, do pozadí, ovšem záhy začínají se šířiti pověsti, že vyprovázel svého panovníka na jeho výpravách (ib. 39). Slávu starověkého mudrce a jeho krále šířilo pak jmenovitě dílko, které bývalo mylně připisováno právě Aristotelovi a pod jeho jménem proniklo málem do všech evropských literatur: De secretis secretorum sive de regimine principum, když asi v XII. století bylo z arabské předlohy převedeno do latiny. Do první části tohoto díla byla vsunuta povídka, kde právě Aristoteles vystupuje jako zachránce Aleksandrův před úklady ženskými, pověstná povídka o otravné dívce (Gift-Mädchen, poison-maiden v. Hertz op. c. 158, 162).
Látka básně francouzské, tak znamenitě složené i skladby středohornoněmecké jest zajisté nad jiné vábná a vděčná, i není divu, že byla až do našich takřka dnů pilně vzdělávána, jmenovitě v dobách starších, kdy podobné povídky o úkladech a lstech ženských se těšily veliké oblibě. Reminiscence její jsou dosti četné v starší německé poesii,
