věděti Aleksandrovi. Král ho takto překvapil, jak na sobě nesl královnu. Aleksandr chtěl ho potrestati smrtí, ale filosof se omlouval: může-li se to státi moudrému starci, že byl obelstěn ženou, může viděti, jak správně mu radil, co se může státi mladíkovi. Král ho ušetřil a dále naslouchal jeho moudrým radám (Albert Wesselski, Mönchslatein 107 č. 108). Herolt uvádí jako svůj pramen Jakuba z Vitry (asi 1180—1240), ale v jeho Sermones se naše povídka nenalézá; jinak ovšem silně z nich Herolt čerpal (srov. Exempla of Jacques de Vitry, ed. Th. Fr. Crane, str. 298). Bez tohoto personálu čteme tuto povídku v jiném starším sborníku toho druhu z polovice XIV. stol., jehož pisatelem byl jihofrancouzský mnich Frater Johannes Junior, „ordinis fratrum predicato-rum“, a pramenem jeho byl podle jeho slov Valerius Maximus, známý spisovatel z doby Tiberiovy. Jistý filosof vytýkal ženské „familiaritates“, a jedna vsadila se, že ho svede k hříchu a na něm bude jezditi. Svolovala jen jeho tužbám, když bude na něm jezditi po celém dvoře. Tajně dala svolati knížata, krále a ženy, a právě když jako čtvernožec lezl a ona na něm jela, vstoupil král s množstvím žen a knížat. Pověděl králi, oklamala-li jej, stálého a silného, žena, co učiní těm, kdož stále s nimi se stýkají (Borgeld str. 8).
O století dříve zbásnil tuto látku francouzský básník Henri d’Andeli: Aleksander podmaniv Indii, oddal se lásce k indické krasavici tak vášnivě, že zanedbával své vladařské povinnosti. Aristoteles mu to ostře vytýkal, a panovník sliboval mu, že se polepší, ale nemůže potlačovati svou touhu po krasavici, třebas ji začal zanedbávati. Ona na něm vyzvěděla, kdo to zavinil, a slíbila, že se na šedivém, bledém mistrovi pomstí na zítřek o deváté hodině. Aleksander má ho vyčíhati skryt za oknem zahradní věže. Ráno vydala se krasavice s vykasanou sukní a bosými nohami do zahrady a se světlými, volně spuštěnými pletenci, trylkujíc písničku. Starý filosof z prostřed svých knih slyšel z přízemku a hleděl na ni, jak se k němu blížila k jeho oknu, a oblouzen jejími vděky, nabízel tělo i duši, život i čest. Ale ona nechce, leč maličkost, aby vzal sedlo na svá záda, aby ona mohla na něm jezditi po zahradě. Filosof svolil a Aleksander zjeví se u okna, hlasitě se zasměje i praví mu: Mistře! Zbláznil jste se? Mně jste vyčítal, a nyní jednáte, jak byste byl zbaven rozumu. Aristoteles se hned vzpamatoval a řekl: Pane! Vidíte, že jsem měl pravdu, když jsem měl strach pro vaši lásku, že jste v celém zápalu mládí, když jsem já staroch mohl býti takto sveden. Hleďme z toho vyzískati! (Bédier, Les Fabliaux 2, 204, H. Suchier-Birch Hirschfeld, Geschichte der franz. Liter. 194). Nověji upravil toto skládání do německých veršů Wilh. Hertz (Spielmannsbuch 3. vyd., str. 243—252). Jest i anglický překlad (ib. 421). Podle svědectví francouzského básníka byla tato látka za jeho doby obecněji známá, praví, že ji slyšel vypravovati.
Kromě toho čteme reminiscence u jiných francouzských literátů, v jedné hře současného truvéra Adam de le Hale, v něco starším vzdělání latinské básně Pamphilus a Galathea, v jiném velkém díle encyklopedickém Livres dou Trésor taktéž z této doby, a na sklonku XIII. stol. klerik Matheolus latinským jazykem v knize Lamentationes vyčinil zle ženám, a mezi hojnými obětmi ženské lsti připomněl ovšem také slavného
