V pohádkách všech téměř národů praví netvor, drak, Jaga-baba, že čichá lidskou krev, maso,[1] po případě, a to zhusta zvláště v pohádkách severských a též západoevropských, italských, francouzských, španělských, někdy v německých a j., že čichá křesťanské maso. Zcela ojediněle ve versi, kterou znal ještě Shakespeare: I smell the blood of a british man (Lear, III. jedn. 4. výjev) cítím krev britského muže. (Srv. Bolte-Polívka Anmerkungen KHM Grimm I., 289—292). V tomto díle cituje se ještě ze staroněmecké básně ze sklonku XII. stol. o Šalomounu a Maroltovi, jak Meerminne napomenuvši syna svého, trpaslíka, aby si nasadil čapku nevidimku, a podíval se, kdo tu přišel, tušila, že to je Morolf, který se vydal hledat královnu, ženu Šalamounovu „ich smacke diutsche isern gewant“ (cítím německý železný oděv = brnění). Srv. Grimm D. Mythol. 4. vyd. str. 402—3.
Ve versích velkoruských a též běloruských a maloruských, pokud pocházejí z východnějších krajů, z gub. Mogilevské, Poltavské, Černigovské a j., bývá blíže staré anglické versi též přívlastek ruský. Zřídka ovšem se říká, že čichá ruskou krev neb ruské maso.- ↑ Stejně u Kabylů: Čichám cizí maso. Musí tu být cizí člověk (Frobenius, Atlantis III., 300), u Malajců na ostrově malajského archipelagu Halmahera: mně je, jak bych cítil lidské maso (Hambruch, Malaiische Märchen 99), pod. na sundajském ostrově Rotti (tamže 151). Mohlo by se srovnávati také se staročeským (Dalimil C. 120a): Knězě z země vypudichu, řkúc: tobě smrdí česká duše! náhle do Němec německá duše! na mezi jej vyprovodichu, pak jej na mezi zabichu, nebť řiekal: smrdiť mi česká dušě pravě jako umrlá kušě. Srovnává se zde vlastně jen význam slova duše „dech“ jako v ruském „duch“. Přívlastek česká a německá má tu poněkud jinaký význam, kníže Kunrat silně podporoval Němce a německou kolonisaci.
