Z ‚Lešetínského kováře‘.
<poem> »Vzdoru konec, mistře! Vari ztad! Hle! tu listina, jež mocí práva pánu mému všechno odevzdává: kovárnu i chatu, role, sad; jeho již ten práh i tyto stěny. Soudu vyslance po boku mám, k ochraně i průvod ozbrojený — Zmoudřete a dejte průchod nám!«
Mistr, stoje před kovárny prahem, vyslal na správce dva blesky zlobné z temných řas a náhlým ruky vzpřahem list mu vyškub’, trhal v kousky drobné, že kol něho útržky té běli jak roj bělásků se větrem chvěly. A hlas jeho duněl: »Hle! tu dává ruka moje větrům vaše práva, mrzce zakoupená lesklým kovem, spečetěná křivých svědků slovem. Mou jest tato půda! pravím vám. Mějte si těch cárů na tisíce, bodáků než jehel v boru více, já své právo čisté, svaté mám, zapsané v tu půdu péčí hrotem, rukou mozolnou a čela potem, mám ta prsa, pevné srdce v nich, tuhou tuto leb, tu ruku zdravou, mám ten perlík svůj a nade hlavou nejvyššího soudce v nebesích!«
»Jménem zákona!«
