Jan Neruda (nar. 1834, zemřel 1891). Poprvé učil veřejnost dívati se do světa utlačených a slabých; svým iemným, pronikavým, uměleckým líčením živoření zane- dbaných chudáků ve svých povídkách a zvláště v studii >Trhani« ukázal hluboké pochopení pro vjriěděnce společ- nosti lidské. Poprvé v poesii české stvořil úsečnou, dojem- nou balladu sociální. Svými feuilletony burcoval české sosáky z pohodlné otupělosti, otvíral široké obzory po cizině, nemilosrdně tepal nešvary bující v českém životě. Nerudovy »Žerty hravé i dravé* jsou často hořkým, trpkým smíchem nad malicherností českých poměrů. Jak hluboké bylo ieho pochopení ideí sociálních a demokratických, svědči jeho skvělý feuilleton o 1. květnu dělnickém r. 1890. Básnická činnost Nerudova netěšila se přízni vlasteneckých kruhů tehdejších, stál vysoko nad šosáckým vlastenčením a všímal ši raději trpícího člověka. Nenáviděl »stálého žvaněni o národnosti a vlastenectví* a hlásal, že »musíme pracovati k tomu, abychom svůj národ postavili na výši světového uvědomění a vzdělání a jemu tak nejen k uznání dopomohli, ale i život mu zabezpečili*. Svým bojem osvě- tovým, vystupováním proti klerikalismu, svou mužnou i dojemnou poesií, v níž mluví duše vroucí, ohromného rozpjetí genia, ale sevřená, nešťastná, trpící v životě, za- vřená v těsné kleci českých poměrů, je Neruda českému dělníku jedním z nejdražších zjevů literárních. Osamělý genius, jenž nepoznal radostí v životě, ukazoval ohromné obzory a z jeho zmučeného, hořkostí zalitého srdce sálala záře a teplo čisté lásky k lidstvu.
Ze „Hřbitovního kvítí“.
<poem> Bleskosvodům společenských bouří, mučeníkům našich osudů v směšnou odplatu pak bratři zdarma ustelou společnou pod hrudu.
