Karel Havlíček (nar. 1821, zemř. 1855). První a největší novinář český. Zápasil pérem svým hrdinně v době útisku za nejdražší statky lidstva : svobodu myšlenky a práva člověka; pronásledován mocnými a šlapán vlastními malichernými vrstevníky. Tupý, bezohledný absolutism vyrval jej násilně z náručí rodiny a odsoudil do vyhnanství v Brixenu. — Havlíček, jenž neohroženě metal zničující blesky satyry proti tmářům, je jako básník srdečný, milující člověk — charakter. V jeho dojemných >Tyrolských elegiích* třesou se v smíchu slzy. Jeho slavná satyra >Křest svatého Vladimíra* bičuje žhavě absolutism duchovní i světský. Rozkošná je ironická báseň »Král Lávra*. V >Epigramcch€ jeho je plno hořkých životních zkušeností a vtipu, horoucí nenávisti proti šiřitelům tmy a původcům sociálních útisků. Odešel záhy uštván a nedoceněn, ale památka jeho žíti bude v myslích všech pokrokových lidí jako velkého českého Člověka-hrdiny.
Úryvek ze Křtu svatého Vladimíra.
Zpěv třetí.
(Líčí potrestání Peruna, jenž nechtěl hřmíti o carově svátku.)
Vojenský soud.
<poem> Bože, kýž jsem policajtem! to je vyražení! koho chce, toho si chytne a dá do vězení.
Každý si ho musí vážit; kdo naň zaškaredí, pro urážku policajta ve štokhauze sedí.
