Stránka:Poesie sociální.djvu/172

v nový řetěz se zapíná do všech prostorů hvězdných a objímá světy. — A tehdy na otázku bolestnou, staletí skrývanou v bázni, jako tajemství rodu, jež prvorození sdělují prvorozeným, umírajíce, uslyšeli jsme kolozpěv vod, hvězd a srdcí a mezi slokami jeho, v intervalech kadence melancholické, dithyramb světů za sebou následujících. </poem> JAN OPOLSKÝ: Občané, rodáci! 7a tklivých disposic jsem přišel na ten svět a je mi dnešní den juž sedmadvacet let. Za tklivých disposic jsem spatřil oblohu a směšný příchod svůj vzít zpátky nemohu. Co detail chvíle té, jejž líčí tradice, byl marný protest můj: já plakal velice, až pak jsem konečně, prý vida nezbytí, svůj nářek zarazil a dal se do pití. A tak mne zaujal zvyk tento neblahý, že kmotři soudili na > stálost po váhy <. Však budsi jakkoli, to věc tu nemění, já vydal od sebe víc různých znamení, jež všecka vykládat, by vedlo do hádky a dech mé Musy sám je dneska překrátký. Však celkem sklamal jsem: já — dítě čertovo když pít už nemohl, jsem vřeštil na novo a našel zálibu zas v této neřesti, své pseudosudičky tak loudě na scestí, až mnohým úkladem můj odpor zlomiH a právem vítězů mi dali košili … 166