dnes slavnostní chystají večer si z biskupa, z biskupa ctného, a jejich bůh k hodu jim zažehá po nebi dusivou síru.
Tak ztrnule seděli hladoví uprostřed náměstí spolu a zraky jich dychtivě šilhaly k radnici od prázdných stolů. </poem> (Mstivá kantilena. Básně. 1898. Nákl. Moderní Revue.)
OTAKAR BŘEZINA:
<poem> Chvíle slávy jsem měl, když duše volná, v majestátu svém nad staletími se vznáší světelným, vířícím cyklonem, odvěké vegetace rozmetá a hospodář na nivách času v červenci pohledu svého nechává zráti nová bohatství klasů.
A když naplněn úrodou, hořel můj dvůr, o kráse ohně jsem pěl, o paláci snů, jenž tisícem věží až do hvězd se potápěl; a když i ten hořel a ironický vítr kolem mne šuměl, bez výkřiku bolesti zpívat i mlčet jsem uměl.
Zem krásnou, jak nikdy nebyla po celé věky, co její let v temnotách prostorů víří, snů mých mi ukázal květ;
