Stránka:Počátky slovanštiny.djvu/86

Tato stránka byla zkontrolována

slov. tebä (rusky tebja), za sebe sebä (rusky sebja).

ä se dlouží v ia : päť (pět) — piaty (pátý), pamäťpamiatka, vätšinaviacej (více.)[1]

2. ô zní jako uo, tak že o málo slyšíme, a odpovídá českému kolečkovanému ů: kôň (kůň), stôl (stůl), spôsob, vôz, môžem (mohu). Jsou však některé výminky: dubov (dubův), dubom (dubům), môcť (moci).

3. Slabiky de, ne, te znějí měkce jako dě, ně, tě. Slovo budete zní budětě, padnete zní padnětě, vidíte vidítě. Tento spůsob psaní zachováváme v češtině toliko ve slabikách di, ni, ti; slovenština však také ve slabikách de, ne, te; die, dia, diu atd.: vidia zní viďja.

Tvrdé jest e toliko ve slovech ten (teraz = nyní, teda, vtedy, temer, teprv), onen, jeden (jedon) a žiaden (žiadon), poněvadž tu z tvrdé hlásky vzniklo, pak v koncovkách jmen přídavných: krásne, krásneho (místo dlouhého é: krásné, krásného).

4. Slovenština má dvoje l, tvrdé l, a měkké ľ = lj. Rozdíl tvrdého a měkkého l není tak


  1. Znak ä vzat tuším z něm. transkripce ruštiny. Němci transkribují bezpřízvuké ruské ja svým ä.