nářečím pro nás ze všech slovanských nejtěžším. Mínění toto vzniklo tuším za příčinou slov obecného života nám nepovědomých jako miza stůl, ol pivo, brati čísti, tič pták, veža předsíň, klet sklep, klop lavice atd. V pravdě je nám slovinština sotva vzdálenější než charvátština. Psaná slovinština nečte se tak snadno jako čeština, poněvadž neznamená ani přízvuku ani délky, leda výjimkou. Slovo svét zní různě podle toho, znamená-li svatý nebo svět. Psané dal vyslovuje se dau, psané poln zní povn, poun a pún.
Hlavní zvláštnosti slovinštiny.
1. Slovinština rozeznává krátké a dlouhé samohlásky. Krátké přízvučné samohlásky znamenávají se gravem: zèt (zeť); dlouhé přízvučné akutem: tát (zloděj), péta (pata), někdy stříškou: golôb (holub). Samohlásky bez přízvuku nejsou téměř nikdy dlouhé; jenom přízvučné samohlásky bývají zároveň dlouhé. Které samohlásky jsou dlouhé a které krátké, nedá se zahrnouti do několika pravidel.
2. Za české pohyblivé e, vlastněji za staroslov. polohlásky ъ a ь má slovinština buď e,
