pouhou délku příčkou — anebo stříškou ^: sūnùs (první slabika je dlouhá, druhá krátká a přízvučná); súdas (soud, slabika sú je dlouhá a pří- zvuěná jako ve slově súsed); rànkôs (ruky, gen. sing.); pònû (pánů).
Pravopis litevský je z části napodoben polskému: cz = č: czēsas čas, sz = š: szirdìs srdce, ż = ž: żìrnis hrách. Hlásky c, s, z znějí vždy jako v češtině (polštině): cìmerninkas z něm. Zimmermann tesař, sápnas spánek, zokánas zákon.
Samohlásky s háčkem ą, ę, į, ų rovnají se hláskám a, e, i, u. Hlásky tyto bývaly nosovkami: ą = an, ę = en, į = in, ų =: un. Na počátku a uvnitř slov jsou dlouhé: ą = á: drąsùs čti drāsùs drzí, smělý, bégąs běže. Vedle gyvęti (žíti, bydliti) udrželo se posud gyventi s nosovkou en; vedle nužaviti (zabíti) trvá nužavinti; įmesti čti ímesti (vmésti, vhoditi). Konec slov jsou ą, ę, į, ų krátké a, e, i, u: rànką (ruku) zní ranka, súnų jako súnu atd.
Hláska y nazývá se ii a čte se vždy zdlouha: gývas živý, pỳvas pivo, yrá jest, jsou, żỳdas žid.
Hlásky ė, ë (někteří píší za ně tu a tam ie) čteme jako dlouhé e: dévas bůh (jiní píšou dievas, diewas), vënas jeden (jiní vienas), Lëtuvà (Lietuwa) Litva.
