domo kudy vniká do naší vsi jako by prolézal zemí?“
„Týž, praporečníku.“
„Znáš krvavé kousky, jež se o něm vyprávějí?“
„Ano, praporečníku.“
„A víš o jeho žárlivosti i o tom, že přísahal pomstu?“
„Ano, praporečníku.“
„Nuže, a jak se chceš chránit?“
„Mám pomocníka, praporečníku.“
„Bobe,“ pravil jsem přísnějším hlasem, „styk s domorodci jest zakázán. Přerušíš svůj poměr.“
„Musí-li tak být, praporečníku.“
Řekl to s tak žalostným vzezřením, že nebyl jsem s to setrvati důrazněji na svém požadavku.
Leč za daných poměrů byl mi každý muž drahý, nehledě ani obtížím a třenicím, jež vzniknouti mohly z toho, kdyby některý z mých lidí přišel ve vsi o život. Dal jsem tudíž chýši Giwehinu zvlášť střežiti, což vyžadovala i lidskost, není-liž pravda?
Zatím opatření toto pomohlo jen na tolik, že dostalo se nám rychle vědomosti o spáchaném skutku. V jedné z nocí, kdy měsíc byl v novu, zaslechla stráž, stojící poblíž chýše, drsný, krátký výkřik. Přiběhnuv na místo, vojín nenašel ničeho. Ztropil tudíž poplach, načež moji lidé přichvátali se světlem. Našli
