V saloně přítelově přeli jsme se o stěhování duší. Když byli odpůrci i zastanci této theorie uvedli své důvody proti i pro, nebyli tito s to shodnouti se o zvláštní otázce. Šlo o to, jak kdos se vyjádřil, že duše lidí morálně nízko stojících přecházejí na zvířata. Hovor utápěl se stále víc a více ve všeobecnostech, a kterýs skeptik domníval se jej zakončiti tím, že pronesl poznámku: „Nepodáte nikdy postačitelných důkazův o nějaké theorii v zemi, kde tato theorie nežije mnohotvárně v duši lidu. Neboť teprve víra tvoří skutečnosti.“
Tu přerušil jej drsný, trhavý hlas starého plukovníka Fastina. „Možno, že máte pravdu. Aspoň věřím, že zde v Evropě jsou nemyslitelny mnohé příhody, nad nimiž jsem se v Indii zvlášť nepozastavoval.“
Stařík vyňal z úst krátkou dřevěnku, což bylo zřejmým důkazem toho, že zhostiti se chce nějaké historie. Pod jeho bílým vlasem svítil obličej tak červený, jak byl jej zbarvil třicetiletý pobyt v Indii. Seděl vzpřímen, pouze ruce
