kráčejí zamyšleně. Mluví málo, ale mile přátelsky, starým svým způsobem. Zdá se, jako by zdravý dech polí činil jich myšlenky opatrnými a jistými. Avšak slaný vánek, přicházející od moře, musí přes to najíti v nich něco, co může je vzrušiti. V dáli vynořuje se již stanice, když profesor mění tón.
„Je tomu skoro již šest neděl, kontesko, jež ztrávil jsem v této tišině. A nyní vracím se opět do hlučného světa. Věřte mi, že nebude nikdy dostatečně hlučný, by přehlušil mé upomínky na tyto týdny ticha a samoty.“
„Ano, je zde osamělo,“ opakuje mladá dívka.
„Avšak samota oživována je vilou, jaké ve světě nelze nalézti. Tamo by se jí nedařilo, ano, napadá mne pomyšlení, kontesko, že tamní život nebyl by pro ni dosti něžný.“
Patří mu do očí; tkví v nich tolik útěchy a dobroty. Na to sklonil svůj červený obličej nad její bílou rukou.
Bezděky a přece zajíkavým hlasem konteska praví:
„Děkuji vám.“
„Na shledanou!“
„Na shledanou!“
Pozdrav, ohlédnutí, ještě pozdrav. Konteska obrací se sama na cestu, jíž byli přišli oba.
Její krok stal se ještě volnějším, jako by si přála, by cesta konce neměla. Jen ne přijíti domů. Zde kráčela přece ještě v uplynulém
