Profesor pozoruje i to a spěšně ji utěšuje, zvučným, veselým hlasem:
„Avšak ono to již přijde, kontesko. Slyšíť je každý na konec. A váš život leží zcela ještě ve světle budoucnosti.“
„Věříte v to?“
„Jak mohlo by být jinak! A proč staráme se o budoucnost a minulost, kdyžtě okamžik je tak krásný? Pojďte!“
A profesor počíná blouzniti o bělostných skvrnách plachet na obzoru, jež označuje za obrovské stěhovavé labutě, jichž perutě rozpínají se letu celým světem.
„Pomyslete jen, celým světem!“
Překypuje starou svou veselostí a strhuje jí i mladou dívku.
„Tento slaný, divoký dech moře přivádí člověka úplně z rozvahy. Poběžte, kontesko!“
Zatleskal do rukou. Smějíc se, konteska prchá. Volá za ní:
„Jsme ihned doma. Jste hříbátko, jež hopkuje ke stáji. Smím býti tak neuctivým a říci to?“
A tak jde to dále po přespách, že písek létá na všecky strany. Při vstupu na lesní paseku, naproti zámku, je jí těsně v patách. Ona nechce se vzdáti. Dospěvše středu mýtiny, pobíhají v malém kruhu kolem studny. Konteska žene se podél nízkého hražení, by mu unikla. „Spad-