Turinského. Potom banket. Oba poslance, telegram ministrův. Purkmistr mluví. Kolegové vypomáhají si ironií. A co ještě? Ničeho; žádné ženy při banketu. Žádné ženy — co zbývá tedy ze všeho?“
Vychýlen z vozu, bradu opřenu o ruku, Mario Malvolto přihlížel tomu, jak rozkvetlé stromy pluly v dáli v bledém svitu. Před Ponte a Mensola zdálo se mu na okamžik, že zří před sebou na výšině povoz. Zmizel však ihned. Kryt vozu byl vztyčen. Kočí neshlédl však ničeho, a kdož by také trávil noc na silnici?
„Zdaž pak o tom asi vědí ony ženy, že všecko to děje se vlastně jedině pro ně? Mnohé se tváří, jako by věřily v ducha — v ducha, toto bezmocné děcko, jež bez našich smyslů nedovede ni choditi, ni státi. Máme jedině svou smyslnost; a komu náleží tato, jak zove se její nej vyšší cena? Ó, posezení u psacího stolu je promarněným snažením se o ženu, přebásněná noc je promarněnou nocí lásky. Zdali to vědí? Proč se ptám? Jich nedůvěra vůči nadání poučuje mne s dostatek, a jich záliba v hlupci, který náleží jen jim a nikoli knize. Žena a kniha, toť jsou nepřátelé. Básník dvaceti let, jak mohu se rozpomenouti, má jim mnoho co říci — a proto hloupě mlčí; vyhledává vášně v přemíře, a to je nepohodlno bytostem, jež neznají jiného opojení než ješitností. Sníval jsem tehdy o každé zvlášt, kolik sedělo jich v saloně nebo v povo-
