„Z Florencie, kontesko,“ odvětil.
„Je prý to velice hezké město?“
„Jak? Musíte je přece znáti?“
„Nebyla jsem tam nikdy.“
„Nemožno! Vždyť cesta je tak krátká.“
„Ale matinka nemiluje ni krátkých cest, a pak — co bych tam dělala?“
„Dáti se vidět! Totiž, prosím za odpuštění. Ale domníváte se, kontesko, že zjevy jako váš jsou tak časty?“
Měří ji neostýchavým zrakem znalce, zatím co živě pokračuje v řeči.
„Že nebyla jste tam o posledním masopustu! Byla byste představovala jednu z postav Botticelliho, jejž nyní všichni milují. Představte si pestrý rej v záři světel, a všechny jsou zde proto, by slavily triumf, jenž pokračuje na ulici, když vstupují do vozu. Lid provolává jim slávu!“
Hovoří, provázeje svá slova širokými, oduševnělými pohyby rukou. Konteska klopí zrak, a v její líce vstupuje slabá červeň. Na okamžik, téměř jedině mezi dvěma myšlenkami, viděla zjevenu možnost, že jeho řeči mohly by se stát skutkem. Leč minulo ji to rychle, a již opět mu naslouchá tak jako kdysi naslouchávala vyprávěním matčiným o jejích vlastní triumfech — jako by to byly bajky — avšak téměř bez jakékoliv truchlivosti, neboť jest těžko smutniti ve společnosti profesorově.
