více než tímto mužem a více než tvým otcem: byl posledním našeho rodu, a slavná rodina, již cítíme za sebou ve stínu, je pravou naší společností, naším stykem, jejž pěstovati musíme jako styk se světcem. Je to dojista tvým míněním stejně jako mým, vím to, neboť jak jinak mohla bys být, Eleno, mou dcerou? Jest však dobře míti před očima to, nač srdce myslí, a proto umělec, jenž zítra nám zavítá, má zhotoviti sochu tvého drahého otce v životní velikosti, již postavíme do tvého pokoje.“
Konteska, aniž by vzhlédla, opírá hlavu, již držela schýlenu, o rámě matčino, jež přijímá tento dík a něžnými prsty hladí hebké pejří na bílé šíji dívčině.
„Přicházíte z Florencie?“ otázala se konteska profesora na jedné z příštích svých ranních procházek.
Shlédl ji, jak vyšla, ze svého atelieru, ležícího zcela na konci levého křídla, kde nyní dvé zelených žaluzií stále je rozevřeno, a sešed dolů, připojil se ní bez okolků. Umělec je mužem věku asi čtyřiceti pěti let, svalnaté postavy, se širokými, silnými prsty, živé barvy obličeje, štětinatého vlasu tu a tam prošedivělého stejně jako tomu u energických valousů. Pichlavé oči prozrazují moudrost a veselí. Mnohdy projevuje příliš hlasité veselí tolika moudrosti.
