poskakovala dolů k pasece, hnala se se smíchem a jásotem za modrým motýlem. Tu pojednou hlas odumřel jí v hrdle — bylo to u kulaté, kamenné studně, zaujímající střed paseky, kde maličká skácela se v bezvědomí. Když přinesli ji uděšené matce, a měla pověděti, co se s ní sběhlo, pravila:
„Nevyprávěla’s mi o strážném andělu, jenž s výšin nebes přidržuje každé děcko, by mohlo kráčeti zpříma a bez nebezpečí? Domnívám se skoro, že můj anděl v témž okamžiku vztáhl ode mne svou ruku.“
Je opět jitro jarního dne, a konteska vkročuje na terasu; tentokráte bez průvodu, neboť jest již patnáctiletou.
Na šedé domovní zdi postava její vytváří světlou skvrnu s rozplývavými obrysy. Je doba, kdy tvořiti se mají její linie. Neustáliloť se na ní posud ničeho, vyjma snad štíhlé, příliš křehké formy jejích nohou a rukou. Leč paže mladé dívky vyčnívají poněkud dlouze a štíhle ze širokých rukávů, jež nejsou též s to zakrýti hubenost jejích ramen. V příliš ztepilých liniích bokův a mladých ňader tkví téměř chorobná lepost, jež dojista neznačí však nic trvalého. Jedině obrysy obličeje kreslí se již určitějším výrazem pod vlasem, který nespadá již jako
