Stránka:Pippo Spano a jiné novely.djvu/72

Tato stránka nebyla zkontrolována

kého muže, který, ačkoliv ony jsou posud zde, byl posledním. Matka, z téhož rodu, a konteska, ony jsou jen jako dozvuk posledního akordu staré písně, jež nyní dozněla.

Matka počíná vyprávět! hlasem tu živě a spěšně šepotavým, tu zdlouha táhlým a jednozvučným. Vypráví o svém životě s otcem; jak tehda každého léta dům byl plný světla a lidí, a jak samojediná vyjížděla s ním daleko na moře. V zimě přebývali však ve velkém městě, jež zove se Florencie, kde stojí podle sebe mnoho paláců, v nichž každého večera je hojně světel a lidí a před nimiž neustává hrčení ekypáží.

V polopřítmí širokého pokoje, hluboko vnořena v paže matčiny, konteska dává se ukolébati vyprávěním, jež zní jako bajka. Leč ve příjemný rozbřesk malých jejích dětských myšlení plíží se, neznatelně a neporozuměno, tušení, že ona sama toho všeho, o čem slyší, nikdy nezažije, že nebude toho nikdy vlastniti. A přec je to tušení, jež při naslouchání bajkám dítek nikdy se nezmocňuje.

Matka činí dojista dobře, že střeží zdraví maličké, neboť konteska je asi ještě citlivější, než by se zdálo. Kdysi, snad po prvé, ukázalo se to, když sama vyšla z domu. Byl prvý jarní den, tak svěží, že požadoval ode všech mládí a veselosti, tak života slibný, že malá dívka pociťovala v sobě kolotání nového, skotačivého života. Drobnými, běhu nezvyklými kročeji