Stránka:Pippo Spano a jiné novely.djvu/71

Tato stránka nebyla zkontrolována

Stezka pro pěší se rozšiřuje, nyní počíná se podél ní vinouti panská silnice a již vystupuje mezi stromy zámek. Nízká, šedá budova s dlouhými křídly leží tamo, ustupujíc vznešeně v pozadí, v středu obrovského parku jakoby pohroužena v spánek. Od kdy? Konteska to ví. Je tak tichou a zelené žaluzie v průčelí nerozevřely se téměř nikdy od těch dob, kdy zemřel její otec. A toto stalo se velice záhy potom, kdy ona spatřila svět. Zemřel, a ačkoli všichni viděli jej mizeti, nedovedl přece nikdo, ani máti, říci, kterou cestou opustil život. Tak odešel. Od té doby matka nechtěla nikoho spatřiti a uzavřela se s jeho obrazy. V každém pokoji nalézá se jeden takový, koberec splývá s podstavce a před tím podnožka, skoro jako by to bylo klekátko.

Ubohá máti často churaví, tak že konteska jí nespatří, dnes však je dobrým znamením, že zdraví již z loggie táhnoucí se po jedné ze stran zahrady. Maličká je k ní přivedena a dostává se jí bouřného, záchvěvů plného objetí. „Moje Eleno! Moje Eleno!“ Pokaždé s tak vášnivým tónem, jako by se byla domnívala, že dítě bylo jí již urváno.

Po té máti uloží se na otomanu, rozprostře svůj temný šat po mdlých barvách koberce a ovíjí ruce kolem dítěte, sedícího vedle ní na podušce. Tak setrvávají, bez hnutí sobě stuleny, naproti velkému obrazu bledého, vyso-