Po boku své bonny konteska kráčí zvolna, drobnými namáhavými kročeji, pobřežní písčinou, zkypřenou jarním sluncem. Na modré hladině moře, bílou pěnou vln korunované, uprostřed téměř tvrdého lesku, rýsuje se štíhlá silhoueta malé dívky s jejími plachými, krátkými pohyby.
Její vlas, zlatý plášť, příliš těžký pro úzká ramena, sluní se v mocnějším zlatě světla, avšak její oči nejsou s to snésti tohoto lesku. Kontesčiny zraky šinou se přes vrchy, tamo za smrčinou, v daleké pozadí po její pravici, kde jas slunce, na poledne již stoupajícího, pozbývá na své moci. A bloudíc hledy dále, patří v skrytá údolí, v úzké úvozy, jichž naslouchavá zelená tišina protkána jest mdle stříbrným pásem malého průplavu. Leč v kontesčiných velkých, temných očích neobrazí se ničeho z nálady krajiny, na níž spočívají, stejně málo z jejího vroucího mlčení jako jejího hlučného lesku. Aniž by byly právě smutny, oči malé dívky jsou poněkud bez účasti vzhledem věku, v němž i předmět nejnepatrnější budí zcela svěží zájem.
