„A přece tak učiním! Hleď, učiním to!“ Rozhalil košili, ukázal jí špičku dýky na svých prsou.
„Vidíš to? A uznáváš to? Činím tak proto, že hledíš na mne, jedině pro tebe!“
Postřehl však, že oči její obrátily se v sloup.
„Ty’s mrtva? Co je to?! Měli jsme zemříti společně, a ty mne opouštíš? V tom okamžiku, kdy jsem připraven, kdy obětuji ti vše, vše, nikoli pouze jediný život jako ty mně, nýbrž sto oněch nevytvořených, jež tkví ve mne — v tom okamžiku mizíš? Odešla jsi navždy?“
Zajíkal se.
„Ano, co potom — co učiním? Co zbude mi činiti? Nevím již ničeho!“
Pozvedl rámě, nechal je sklesnouti. Jeho zraky, třepotajíce se kol do kola, stihly obličej Pippo Spanův.
„Ty! Co počal bys nyní? Přežil bys takovou porážku? Ty’s oním silným, který mne zavedl! Ty’s byl mým svědomím! Ty’s vinen! Co mám počíti?“
Pippo Spano se usmíval. Jeho měsíčně ostrý úsměv, jeho úsměv z přemíry krutého sebevědomí vrhal v hrůzu a poutal. Přimrazil Mario Malvoltu. Dotazoval se ho vší svou duší, spínaje ruce, kolísaje a lapaje po vzduchu, za střídavého horka a výronů studeného potu, zdrcen a žalem sklíčen — uváznuvší komediant!
