A její oči, stočeny v koutky, tkvěly úzkým polokruhem zřítelnic stále na něm.
„Nač myslím, co činím? Pozbývám rozumu. Či mohu nečinně přihlížeti tomu, jak ona se trápí?“
Odvrátil se, stiskl, úzkostí bez smyslů, knoflík zvonku. Spěl ke dveřím. Umírající lapala po dechu, vzkřikla pronikavě:
„Vrahu! Vrahu!“
Pobíhal kolem, a bled jako ona, s očima rozšířenýma jako její, setkal se ještě jednou s plným jejím pohledem.
Venku ozvaly se kroky. Starý Niccolo vstoupil na prah, vyrazil výkřik z hrdla a ubíhal odtud. Dvéře zůstaly otevřeny, v domě zvedl se hluk.
Mario Malvolto zíral stále ještě v milenčiny oči, jež hlouběji pohasínaly.
„Vrahu,“ děly jeho bledé rty. „Máš pravdu. Plížil jsem se kolem tebe, vkradl jsem se ve tvůj život, v život silných, chtěl jsem zplna žíti, milovati bez výhrady a konečně býti člověkem. Také zemříti jsem chtěl tak, jako zmírají silní: najednou. Odpusť mi, byl to klam. Nepodvedl jsem tě. Věřil jsem v to. A teprve, nyní kdy mělo nadejíti vážné, poznávám, že byla to komedie. I to bylo komedií jako vše ostatní. Odpusť mi, milovaná, malá dívko. Není to prostá zbabělost — je to jen proto, poněvadž ke konci komedie se také vskutku neusmrcují.“
Tu zvedl zbraň s podlahy.
