Shýbl se pro dýku. Její oči sledovaly jej ze škubajícího se obličeje.
„Nikoli! I kdyby tak učinil — nezemřel přece s ní. Bylo to příliš nestejné umírání. Její smrt byla něčím prostým, lehkým. Zemřela jako dítě. O čem věděla? O čem kdy pochybovala? Jaká zklamání připiala ji bolestně na život? Zjevila se na zemi k službě jedině vášni. Veškerý její dřívější život, její krátká léta, vedl jako krátké, přímé stromořadí k němu, k němu a k oné měsíční noci, kdy vrhla se mu v náručí. Mezi onou měsíční nocí a touto, v níž zemřela, leželo vše, co dal jí smysl, co mohla cítiti — ležela ona celá. Zemřela-li nyní, zemřela-li s ním, nezanechala ničeho, neměla čeho želeti.
Ale on — ó, on! On vyrazil v této minutě z divoké, zarostlé zahrady a viděl před sebou opět širý svět. Co bylo lze užíti na rozkoších, utrpeních a kynoucích cílech! Jaké bezejmenné půvaby zářily kolkolem na ženách, hrách, slovech! Cítil se naplněn novými zvláštnostmi. Výtvory, jež jako pralesy pozvedly se v jeho duchu, když Gemma, malá nahá musa, jej obskakovala — nyní mělo jeho umění prodrati se jich houštinami! Ona splnila své poslání, nádherná milenka, jež tamo skonala. A co chtěla nyní z ní učiniti! A z její smrti! Proč by byla zmírala, kdyby neměl již ničeho z ní učiniti?
