vniknouti; a její nejhrdinnější vzezření bylo z žádostivé leposti ono nejnecudnější. Tu Malvolto s přivřenýma očima — jat hrůzou — přirazil na dýku. Aniž by si toho byl přál, a dříve než ona očekávala.
Gemma vzkřikla.
Když rozevřel oči, nechápal již. Kde byla? Hledal její hlavu. Visela přes okraj. Pozvedl ji na podušku. Avšak kousek bílého masa valil se mu proti žaludku. Co to bylo? Článek prstu. Uřízl jí prst. Vyskočil, jat hrůzou. Dýka za zvonila na podlaze.
„Co jsem učinil? To učinil jsem já? Zde leží tato žena — krev má na rtech! Co to vše pojednou vidím? Ona je zkřivena, svíjí se. Proč? Bože můj, v prsou zeje rána!… Gemmo!“
Zaúpěl a sklonil se nad ni. Hleděla mu v oči zkaleným, tázavým zrakem.
Pochopil pojednou. Žádala, by nyní také bodl do svých prsou!
Pozvedl se a kolísal, dotčen chladem. Širá propast rozevírala se mezi ní a jím, zírala naň celá hlubina mezi živoucím, jemuž vše bylo otevřeno, a s onou, jíž smrt neponechávala již žádné volby. „Čím dotýká se mne osud této umírající!“ A rozpomínal se tupě, že několik okamžiků před tím volal k ní: „Čím dotýká se osud můj tebe!“ A chtěl ji zachrániti a mířil sám na sebe. Zde nyní ležela…
