„Nemohu, Gemmo, nemohu!… Tys silnější — —“
Podával jí zbraň.
„Nemiluješ mne tak jako sebe — až do chvění se ruky.“
„Miluji tě tak,“ řekla a objala ještě jednou jeho hlavu, „že nestává pro mne již jiného štěstí, než zemřiti tvou rukou! Uvaž, že teprve smrt odevzdá tě mně celého. Ona učiní nás nerozlučitelnými. A polib mne, až bodneš!“
Malvolto se však od ní odtrhl.
„Žij!“ zvolal. „Čím dotýká se osud můj tebe? Jsem s ním spokojen a děkuji ti!“
Klesla mu v náručí, smrtelně bledá.
„Co jsi chtěl učiniti? ,Ty’s mne chtěl nechati samotnu? Dovedl bys toho?“
A štkala hořce.
„Tvá vesta je rozepiata, košile též! Pomozte nebesa, ty krvácíš!“
„Škrábnutí kůže,“ mumlal. „Stane se jinak.“
„Buď rád,“ zašeptala a přitáhla jej sobě na pohovku, jako by přála si jeho objetí.
„Vše dobré měla jsem vždy jen od tebe, každé krásné slunce. Nevíš, o čem jako děcko snívala jsem v San Gimignanu, na mých zdech ovinutých břečtanem? O tobě, miláčku!“
Hlavu snivě v týle, s nejistým úsměvem rozkoše, vedla dýku, již váhavě sledovala jeho ruka, blíže sobě, k svému tělu, v něž měla
