něco, činí ještě šťastnějším… Užívejme,“ zašeptala, s přivřenýma očima.
Pozvedl ji s podlahy tak divoce jako oné prvé noci. Ano, ona byla onou velkou smyslnou: hnala jej celým svým bujným a silným světem, až do posledního houští, kde slaveny nejhlubší rozkoše, utápějící se v krvi!
Vlekl ji, běsně pod bičem smrti, v ložnici.
Když se vrátili, měsíc byl již vzešel. Drželi se ve vzájemném objetí, skráně sobě přitisknuty, a kráčeli mdle. Když vkročili v ostrý světelný pruh deroucí se z terasy a přetínající široce pokoj, zalekli se jako by politi studenou vodou, a odtrhli se od sebe. Gemma popošla ke dveřím, opřela rámě o veřeje a položila na ně čelo. Slyšela, jak Mario přechází neustále po koberci. Rozhlížel se. Jak změnil se tento pokoj. Nenáležel již jejich lásce; měl zříti je oba zmírati, týž pokoj! Široký otoman nenabízel se již jich objetím; podobal se operačnímu stolu!
Gemma náhle se obrátila a řekla krátce:
„Nuže, učiň to!“
Zastavil se, s neuváženou roztrpčeností:
„Já mám — tebe mám — —?“
„Ano. Či mám tak učiniti sama?“
Hleděli si přímo do očí, a zřeli, jak vzněcuje se v nich nepřátelství.
Leč v nej bližším okamžiku rozběhli se sobě a padli si v náručí. Jeden cítil slzy druhého na tváři.