„Jsi — nahá?“
„A ty, ubožáku, nemáš mnoho na sobě.“
„Neslýcháno! To je neslýchané. Vždyť nabyl jsem přece jistoty, že z nižádného bodu celého okolí terasy nelze ani shlédnouti! Musilo se tak asi státi ze zahrady. Buď byl to Niccolo, můj sluha, — nebo byla to tvá společnice. Musím věc ihned — —“
Chtěl vyjíti ze dveří, leč Gemma chopila jej za rámě.
„Rci, záleží na tom ještě, kdo to učinil? Bezejmenný kolemjdoucí. Spořme svými okamžiky a milujme se ještě!“
Zastavil se pojednou upokojen.
„Máš pravdu. A kterak jsi o tom zvěděla?“
„Moje společnice viděla obraz u dvou dam v krámě, kdež jí neznali. Prodává se pod rukou a má prý velký odbyt. Chápeš, já, Cantoggiová, a ty, Mario Malvolto…“
Pocítil v sobě hnutí ješitnosti. Leč v zápětí, zuře hanbou nad tím, vrhl se jí nohám:
„A tebe, Gemmo — veškeré tvé cudné poklady, jež zářily mně a jedině mně, ty ukazují se nyní v salonech, klubech, za kulisami! Ano, musíme zemříti, neboť kterak bychom to přestáli?“
„Přestála bych to,“ řekla, stále ještě se usmívajíc.
