a černé, planoucí v šeru, vřelé skrytým žárem — měl za dva sopečné jícny, jemu široce rozevřené. Blížily se němu znenáhla, změnily se v jediný, nad jehož okrajem se nachyloval, jat závratí a zlákán hlubokým rozkošem. Tu dívčina tvář dotkla se jeho, a Gemma zašeptala:
„Miláčku, musíme zemříti.“
Jako odpověd Malvolto přitiskl poněkud těsněji tvář svou na její. Cítil přicházeti její slova, celou cestu od jejího domu svému. Nikoli, přicházela z mnohem větší ještě dáli: z prvé oné noci, kdy se mu poddala! Věděli oba ode dávna, že po jich objetích nezbude nic jiného než zemříti. V jejich lásce byla již od počátku spolu uzavřena smrt. Řekli si „na vždy“; a věděli, že nejdalší metou onoho „vždy“ byla smrt.
Chopila jej za ramena, a on ji. Cítili, jak ukolébává je jakés chorobné kouzlo, jak se topí a rozplývají. Kolem nich rozplývaly se tvary a barvy, jež den těmto věcem propůjčil.
Malvolto propracoval se namáhavě vzhůru, na hladinu černých vod. Otázal se:
„Ale proč? Co se přihodilo?“
Gemma se usmála; odstoupila od něho a řekla.
„Můj bože, kdosi nás ofotografoval.“
„Nás — —?“
„Ano. Náš obraz jde ve městě z ruky do ruky. Je prý velice zdařilý. Já stojím na terase a ty ležíš přede mnou.“
