„Později? Kdy?“
Nevěděla toho.
„Chci říci ti. Gemmo, že pro nás nestává nijakého později. Milujeme se, a pak nadejde smrt.“
Chvěla se. Ovinula své paže kolem jeho hrdla. A přitisknuv svůj obličej na její, Malvolto hovořil:
„Nevysním už ničeho. Sny tamo s onoho obrazu zmizely všecky v dlouhém nočním sloupořadí, jež prve je bylo vychrlilo. Místo veškerých snů mám tebe. Tys uskutečněním jich všech, jsi cenou všech mých tužeb. Ty strhla jsi mne ve svůj život — —“
„Ano!“
Políbila jej a nerozuměla dalšímu, co pravil: — jako ve svět obklopený trním, bujnější a prudčí tam, kde vládne moc a opojné odevzdání; kde využívá se neznámých zániků a nevnímatelných nádher; kde se zplna žije a najednou zmírá.“
„A najednou zmírá,“ opětovala s rozšířenými hledy. Neslyšela už ničeho než tato slova, jež splynula s jeho rtů, když její rty je uvolnily.
„Ano, tak se stane, cítím to,“ pravila.
Zvolna vzala list počatého díla, zapálila jej a odnesla na ohniště. Přinesla sem ještě jeden a pak opět jeden; oheň se zvedal, jeho odlesk kropil její maso a pádil po úzkých záhybech její košile. A zatím, co ruce její rovnaly hra-
