krve, jež dávno se již zastavila — byla mi uměním. Sáhal jsem po této kůži, jež jako život dme chřípí a pohybuje víčky očí, sáhal po těle a po životě samu. Nebylo ho zde — pro mne ho nebylo… Ale nyní jej držím!“
Vybavili se z objetí, a Gemma předstoupila ještě jednou před obraz.
„Je opravdu ohyzdná! Ale chci ji míti. Chci dáti zhotoviti z toho masku a děsiti jí tebe. Obkresli mi ji. Ihned! Pojď a vezmi papír!“
Odběhli oba do pracovního pokoje, šťárali v zásuvkách a narazili posléze na rukopis.
„Zdá se, že tu není nic jiného,“ řekla Gemma váhavě.
Malvolto přitiskl jí list papíru na obličej tak pevně, že její nosík jej prorazil.
„Co provádíš?“
„Nevíš, co to je? Je to kůže — ona kůže, pod níž zdánlivě koluje krev. Zde máš svoji masku!“
Držela protržený papír v ruce. A on, rozžehnuv voskovou zápalku, přiblížil ji papíru. Plamének šplhal se do výše po popsaných řádcích. Když pak blížil se Gemminým prstům, vzal jí list z ruky a odnesl jej na krb.
Vrátil se a vyňal další list. Gemma zbledla. Tušila, aniž by je chápala, své poslední, vše zdrcující vítězství.
„Co provádíš?“ zeptala se poznovu. „Snad nechceš spáliti své dílo, své cenné dílo? Budeš na něm psáti dále — později!“
