dími ohony, malé draky, netvory, již nadýmají svá břicha, a ženy, velké ženy, s vlasem plným zralých, temných plodů, nebo s kadeřemi klešťovitě zahnutými — ženy s dlouhými, úzkými ňadry jako zvířecí výmě. Poskakují podivně, splétajíce hry z masa, nikoli, z lesknoucích se květů, v barevných oblacích svých rouch, otáčejí kotouče ze zeleného vzduchu, a sova poulí oči na ně… Chtěla bych tak sníti,“ řekla Gemma. „A tamo, v hloubi okruhu sloupů stojí lůžko a na něm kdosi sní.“
„Tím jsem já, Gemmo, poněvadž jsem jediný, který pocítil nádhery tohoto obrazu. Originál visí kdes nepoznán. Jsem ješitný na obrazy, jichž nikdo nepociťuje; ony náleží zcela mně! V kolika ranních hodinách,“ pravil Malvolto vzpřímen v posteli, „v kolika druhdy, hodinách nechával jsem si zjeviti se veškeré mé sny, a všechny shledal jsem v tomto obraze ohlášeny — a popraveny.“
Gemma vzkřikla a utekla se v náruč miláčkovu.
„Ohyzdné — ne, to je ohyzdné! Maska — maska s velikým nosem, a červená, a zcela jako by žila; a při tom je z kůže: z kůže s obličeje!“
Po chvilce, ještě uděšena, otázala se:
„Co to znamená?“
„Pokládal jsem to vždy za zjevení se umění,“ odvětil. „Tato stažená kůže, jež honosí se tvarem pozbytého těla a nemožně se barví oběhem