tvého masa probleskujícího z krajek halících tvá ňadra. Vše jest mé!“
Neodvětila ničeho a sevřevši jen zuby, strhla s těla vše, čím byla posud přioděna. Vrhl se ústy na její kolena. „Což neřekla jsem ti již dříve,“ pravila s lehkým úsměvem, „že chci býti před tebou vždycky nahá?“
Vzpřímil se.
„Mohlo by se státi, že shlédl by nás s pole Pan, bůh pastevců. Jinak nikdo.“
„Doufejmež,“ odvětila ledabyle a s úsměvem.
„Sedlák nepracuje již v této parné hodině, a pole jeho je ohraženo. V naší zahradě není místečka, jež bylo by lze shlédnouti z některého sousedního domu. Přesvědčil jsem se o tom, vykonav za tím účelem kol do kola návštěvy… Co mne znepokojuje, jsou tvoji lidé. Jak vysvětlíš dlouhou svou nepřítomnost?“
„Já? Nikterak! Toť věcí mé společnice. Ta nechť vynajde místo, kde bych as mohla meškati. K čemu bych ji měla?“
A vášeň této ženy, jež neznala nijakých ohledů a pohrdala lstmi, udeřila jej ve tvář jako jižní bouře. Dech se v něm zatajil.
Pojídala krmě spěšně, když si je byla dříve silně okořenila. A při tom seděla mu na klíně. „Hlavním jídlem zůstanu já!“ pomyslil si.
A po chvilce, lehce znaven, řekl:
