tělesnosti. Vidím ji v tomto okamžiku tak zřejmě, jako by ani nebyla vyšla. Můj mozek a veškerá moje krev jsou plny jejího těla, jejích růžových paží ovinutých kolem mého hrdla, jejích dlouhých, něžně vyklenutých stehen, jež se mi otevírají, jejích tančících milkování. Její pohledy — jsem jimi všecek ověšen! Já, můj dům, má zahrada, tento pahorek: všude zanechala, byť byla i vzdálena, své pohledy, jež jsou jako utržené květy, na něž patřím, po nichž sahám a jejich vůni vdechuji!“
Vrátila se, oblečena. Loučili se tak žárně, že na konec opět polosvlečená ležela v jeho náručí.
„Neodejdu již!“ pravila a dupla nožkou. „Budeme jísti společně.“
Odvedl ji na onu stranu domu, jež halila se v stín, v dlouhou logii, po jejíchž zdech mezi štíhlými, sotva pučícími stromy kráčel Orfeus, mladý a hubený, a nad živě modrým mořem Galathea kolébala jasné údy. Olivové pole jemně sunulo svá listnatá oblaka až pod oblouky síně.
Mario Malvolto odebral přede dveřmi sluhovi mísy a odnesl je dovnitř.
„Jsi příliš úzkostlivý,“ řekla Gemma.
„Nikoli, jsem žárlivý,“ doznával se. „Ni tento ubohý stařec nesmí shlédnouti proužek
